Febiofest 2010 očima filmového redaktora Nekultury

Fero Fenič spolu s dvojicí programových ředitelů, Štefanem Uhríkem a Hanou Cielovou, nabídli pražským návštěvníkům letošního sedmnáctého ročníku Febiofestu přibližně sto osmdesát snímků, rozčleněných do třiadvaceti sekcí. Při svém výběru jsem dával přednost snímkům novým, což pochopitelně z mého pohledu diskvalifikovalo hned několik sekcí – všechny pocty význačným režisérům či hercům. Nadto jsem předem vyřadil několik titulů, jež by se mohly nebo s určitostí měly objevit v běžné distribuci českých kin. Stále však zbývalo velké množství snímků, z nichž v podstatě každý představoval pro lačného diváka, odkázaného po většinu roku na mnohdy nezáživnou televizní produkci a občasnou návštěvu kina, lákavé sousto. Nezbývalo než se spolehnout na vlastní úsudek, podložený kusými informacemi v programu – nakonec se mi podařilo zhlédnout šestnáct filmů, z nichž jen málokterý byl pro mě vyloženým zklamáním.

SOUTĚŽ NOVÁ EVROPA

Soutěžní sekce letos obsahovala třináct evropských snímků, mezi nimiž nechyběl režijní debut slavné francouzské herečky Fanny Ardant (Popel a krev) nebo polský snímek s Aňou Geislerovou v jedné z hlavních rolí (Hel). Vítěze určila třiatřicetičlenná porota (pod taktovkou uznávaného dirigenta Libora Peška), složená ze zástupců laické veřejnosti, a stal se jím film Děti z Diyarbakiru – celovečerní debut režiséra, herce, scenáristy, střihače a producenta tureckého původu, Miraze Bezara.

Milostný život zbabělce / Ljubavni život domobrana

Milostný život zbabělce (Chorvatsko 2009, r. Pavo Marinković): tragikomický příběh životního ztroskotance, skvěle ztvárněného Nenadem Cvetkem (podobnost se Stevem Buscemim je čistě náhodná); poměrně vtipná sonda do světa dnešní žurnalistiky a jejího častého dilematu – zaprodat se těm nahoře, nebo s nimi bojovat ve víře, že pero je mocnější meče; ve vedlejší roli Jan Budař.

PANORÁMA SVĚTOVÉHO FILMU

Dvacet šest novějších (jedinou výjimkou Světlo z roku 1987), žánrově rozmanitých a převážně evropských snímků, mezi jejichž tvůrci nechyběla známá jména jako Mika Kaurismäki nebo Jane Campion. Do českých kin dříve či později zamíří například snímky Baaria, Gainsbourg, Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem, Květ pouště, Měsíc, Neohlížej se (pod názvem Proměna) nebo Škola života.

Měsíc / Moon

Měsíc (VB 2009, r. Duncan Jones): navzdory nevelkému rozpočtu se režisérovi podařilo natočit film zajímavý i po vizuální stránce, dávající přitom ovšem přednost realističnosti vykresleného prostředí před přehnanou výtvarnou stylizací; připočtěme k tomu střízlivou, a přitom podmanivou hudbu skladatele Clinta Mansella a bravurní herecký výkon Sama Rockwella a dostaneme nadprůměrný snímek, který lze rozhodně doporučit nejen fanouškům žánru sci-fi.

Neohlížej se (Francie/Belgie 2009, r. Marina de Van): mysterióznímu thrilleru, v němž podávají nadprůměrné herecké výkony Sophie Marceau a Monica Bellucci, dosti ubližuje překombinovaná zápletka; atmosféru tohoto snímku navíc narušují digitální triky, působící občas nechtěným komickým dojmem.

Polytechnika (Kanada 2009, r. Denis Villeneuve): působivé drama rekonstruující masakr z roku 1989, k němuž došlo na univerzitě v Montrealu, se vyznačuje kvalitními hereckými výkony a černobílým zpracováním, přenášejícím důraz z laciné senzačnosti, provázející obvykle zobrazení podobných incidentů, na objasnění jeho příčin a následků.

ZVLÁŠTNÍ UVEDENÍ

Název plně vystihuje charakter této sekce, jež zahrnuje pouhé dva projekty, jednak světovou premiéru českého filmu Cinematerapie režiséra Ivana Vojnára, spojujícího v sobě prvky dokumentu, hraného snímku a reality show, a jednak uvedení klasického němého snímku Utrpení panny orleánské (Francie 1928, r. Carl Theodor Dreyer) s živým hudebním doprovodem (hudba současného litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse v podání Orchestru BERG) v pražském kině Lucerna.

MADE IN USA

Z jedenácti amerických snímků této sekce zavítaly do našich kin pouze dva (oba s hvězdným obsazením), Všichni jsou v pohodě a Muži, co zírají na kozy, zasloužily by si to však i další z nich, včetně dvojice filmů mnou zhlédnutých.

500 dní se Summer (USA 2009, r. Marc Webb): celovečerní debut bývalého tvůrce videoklipů, kterému se podařilo nápaditě natočit vtipnou a skvěle obsazenou romantickou komedii, působící v dnešní produkci daného žánru jako závan svěžího vzduchu.

Zkažené státy americké (USA/Kanada/Kuvajt 2008, r. Cherien Dabis): tragikomický příběh o těžkých začátcích rodiny palestinských přistěhovalců v USA, jenž nepostrádá humor ani silné téma a který stojí na výborném hereckém výkonu představitelky hlavní role.

ASIJSKÉ PANORÁMA

Sekce nabízející žánrově pestrou směsici devíti snímků převážně čínské nebo japonské výroby. Při svém výběru jsem podlehl kouzlu současné asijské kinematografie hned čtyřikrát, ovšem jen ve dvou případech jsem z projekce odcházel zcela spokojený.

Krev znovuzrození (Japonsko 2009, r. Toshiaki Toyoda): snímek uznávaného režiséra, jehož Drsné jaro bylo uvedeno na jednom z předchozích ročníků MFF Karlovy Vary a který nyní v Praze představil již svůj pátý celovečerní film, byl pro mě hořkým zklamáním – banální a bolestně přímočarý příběh, odehrávající se v příliš realisticky ztvárněném mytickém světě, průměrné herecké výkony a rušivá moderní hudba.

Nafukovací panna / Kûki ningyô

Nafukovací panna (Japonsko 2009, r. Hirokazu Koreeda): jeden z nejzajímavějších diváckých zářezů z mé letošní návštěvy Febiofestu – zkušený tvůrce přivezl do Prahy poetický snímek vymykající se žánrovým nálepkám a vyprávějící absurdní, překvapivě končící příběh s bravurně zahranou a navýsost originální hlavní hrdinkou, který nevážnou formou pojednává o některých docela vážných nešvarech současné společnosti.

Sedm nocí (Japonsko 2008, r. Naomi Kawase): nejnovější dílo uznávané režisérky (polo)dokumentárních filmů mě o jejích kvalitách příliš nepřesvědčilo – snímek zachycující výpravu japonské dívky do Thajska postrádá silné téma, souvislejší děj i přesvědčivé herecké výkony a namísto hlubší analýzy současných thajských poměrů nabízí jen několik melodramatických epizod, jež by se mohly klidně odehrát v řadě jiných asijských lokalit.

Unášeni proudem (Vietnam/Francie 2009, r. Bui Thac Chuyen): vietnamský herec, spisovatel a režisér, jehož předchozí snímek (a zároveň celovečerní debut) Žít ve strachu byl k vidění na Febiofestu roku 2007, přivezl letos zajímavé drama pojednávající o rozmanitých podobách lásky či touhy a rozdílném pohledu tradicemi svázané starší generace a svobodomyslnějších mladých Vietnamců na tuto problematiku.

LATINSKOAMERICKÉ PANORÁMA

Pod tímto označením se sešlo deset žánrově rozmanitých snímků, pocházejících z oblasti Jižní Ameriky a Mexika, jejichž častým tématem je vysoká kriminalita a její dopady na každodenní život obyvatel dotyčných zemí.

Daniel a Ana (Mexiko/Španělsko 2009, r. Michel Franco): celovečerní debut tvůrce několika krátkometrážních snímků a reklamního producenta nesplnil tak docela má očekávání – byť nabízí silný příběh (inspirován skutečnými událostmi), dotýkající se celospolečenského tématu sexuálního násilí i možné proměny rolí jeho pachatele a oběti, činí tak nenápaditou formou a skrze bezbarvé a nadto nepřesvědčivě herecky ztvárněné postavy.

NOVÝ POLSKÝ FILM

Sekci věnovanou současné kinematografii našich sousedů doplňuje ještě samostatně prezentovaná trojice snímků polského režiséra Wojciecha Smarzowského (Boltec, Svatba, Temný dům), čímž se celkový počet uvedených titulů této provenience zaokrouhluje na deset. Přestože se jedná vesměs o zajímavé snímky, žádný z nich bohužel do našich kin zřejmě nepoputuje.

Kočičky (Polsko 2009, r. Katarzyna Rosłaniec): debutující polská režisérka se představila dobře obsazenou tragikomedií pojednávající o leckdy povrchním životě současné polské mládeže, náctiletých pocházejících často z disfunkčních rodin a nahrazujících nikým nevštípené hodnoty pragmatickým materializmem – kromě věrohodných hereckých výkonů se na realistickém vyznění snímku podílí též zvolený hudební doprovod.

ÍRÁNSKÉ JARO

Sedm snímků, reprezentujících nám poměrně neznámou národní kinematografii, má navzdory formální různorodosti něco společného, všechny bychom mohli označit za filmy angažované – v tom smyslu, že jejich autoři cítí potřebu vyjádřit se k závažným společensko-politickým jevům, kterých jsou coby občané země, jakou je Írán, každodenními svědky.

Bílé louky (Írán 2009, r. Mohammad Rasoulof): uznávaný režisér a vystudovaný sociolog, pro jehož tvorbu je příznačné pomalé tempo vyprávění a důraz na výtvarnou stránku díla, natočil mnohovrstevnatý alegorický film, jehož epizodický děj propojený zvláštní postavou hlavního hrdiny vypovídá o některých nadčasových tématech jako láska a nenávist, závist nebo strach z jinakosti – působivost snímku podtrhuje užití kontrastních barev (bílá – krajina x černá – postavy), množství originálních postav i herecký výkon představitele hlavní role.

Nikdo nic neví o perských kočkách

Nikdo nic neví o perských kočkách (Írán 2009, r. Bahman Ghobadi): oceňovaný filmař, jehož snímek Želvy mohou létat byl zařazen v roce 2008 do Projektu 100 a jehož road movie Půlměsíc uvedl v témže roce Febiofest, nyní přivezl do Prahy zajímavý film natočený paradokumentárním stylem a mapující undergroundovou hudební scénu (napříč různými žánry) v současném Íránu – příběh ústřední dvojice mladých hudebníků spojuje řadu videoklipových sekvencí, představujících pestrou směsici íránských zpěváků a kapel, sdílejících nezáviděníhodný osud režimem omezovaných umělců.

PROTI PROUDU

Název sekce vystihuje společný rys třinácti představených snímků, kterým je odvaha experimentovat na poli formy i obsahu. Mezi filmy pocházejícími z různých koutů světa nechyběl ani český zástupce, kterým byla Jarmareční bouda režiséra Pavla Dražana. Kolekci titulů této sekce ještě rozšířila trojice snímků uznávaného filipínského filmaře Raya Martina (Právě hrajeme, Nezávislost, Manila).

JINÝ BŘEH

Celkem patnáct filmů se sešlo v této sekci profilované společným tématem, kterým je gay a lesbická problematika. Jedním z nich je americké drama Miluji tě, Phillipe Morrisi s Jimem Carreym a Ewanem McGregorem v hlavních rolích, které u nás zamíří do běžné distribuce.

Blaho (USA 2009, r. Nancy Kissam): snímek americké autorky, orientující se převážně na divadelní tvorbu, byl pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení letošního Febiofestu – černočerná komedie vymykající se přesnějšímu žánrovému zařazení a vyprávějící inovativním způsobem originální absurdní příběh, který se přitom dotýká překvapivě závažných témat z oblasti mezilidských vztahů; mezi další klady tohoto snímku patří svižný děj, brilantní dialogy a přesvědčivé herecké výkony – název filmu tak mimoděk vystihuje i pocity diváků v sále, kteří Blaho odměnili zaslouženým potleskem.

Rybí dítě (Argentina/Španělsko/Francie 2009, r. Lucía Puenzo): druhý celovečerní snímek argentinské spisovatelky, scenáristky a režisérky vypráví dramatický příběh o dvojici mladých dívek a jejich komplikovaném vztahu, plném lásky, žárlivosti, radosti i smutku –zajímavé zápletce bohužel ubližuje všední zpracování a průměrné herecké výkony.

V HLAVNÍ ROLI DÍTĚ

Poslední ze stěžejních sekcí nabídla desítku snímků, které vyprávějí příběhy dětských hrdinů z nejrůznějších zemí. Co se týče žánrové skladby, většinu z nich tvoří poněkud překvapivě rodinná či psychologická dramata, ale nechybí ani pohádkově laděný film (adaptace knižní předlohy) Max a maxipříšerky, který natočil uznávaný americký režisér Spike Jonze.

Dalších osm sekcí lze shrnout pod označení “POCTA” a představily starší i novější díla některých známých režisérů či herců – mj. americké legendy Hugh Hudsona (Ohnivé vozy, Příběh Tarzana, pána opic, Revoluce, Takový jsem byl) nebo německých hereckých hvězd Bruno Ganze a Hany Schygullové.

Jediná sekce obsahující ryze české snímky nesla výmluvný název KÝČ PO ČESKU. Na její přípravě se podílel Národní filmový archiv a místem projekcí se stalo pražské Bio Konvikt – Ponrepo. Výběr obsahoval celkem čtrnáct žánrově různorodých filmů z let 1930–1989, mezi jejichž tvůrci kupodivu nechyběla ani známá jména jako Jiří Sequens, Jiří Menzel, Jaromil Jireš nebo Marie Poledňáková.

Součástí festivalu byl i FEBIOFEST JUNIOR, který prostřednictvím ranních projekcí, určených primárně dětskému publiku, nabídl šest novějších (převážně animovaných) amerických filmů – mj. Burtonovu Alenku v říši divů, kritikou ceněné sci-fi VALL-I či snímek Vzhůru do oblak.

Pražskou část festivalu máme již za sebou a s ní i několik rozdaných ocenění. Vítězem soutěžní sekce se stal již zmiňovaný snímek Děti z Diyarbakiru režiséra Kamena Kaleva. Uděleny byly rovněž ceny české filmové kritiky Kristián, a to tradičně ve třech kategoriích – mezi animovanými snímky zvítězila pohádka Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? Jiřího Barty, z dokumentů byl vybrán snímek Lucie Jablonské Vítejte v KLDR! a vítězem v kategorii hraného filmu se stalo dle očekávání Českými lvy ověnčené drama Protektor Marka Najbrta. Čestnou cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii, udělovanou na festivalu již od roku 2000, letos osobně převzala slavná německá herečka Hanna Schygullová.

Koncem pražské etapy Febiofestu mě jako obvykle provázely smíšené pocity – uspokojení nad nevšedními filmovými zážitky se mísilo s lítostí nad řadou zajímavých snímků, které se mi zhlédnout nepoštěstilo. Nezbývá než doufat, že se Feničovi a jeho spolupracovníkům podaří i v příštím roce sehnat dostatek financí a nabídnout tuzemským divákům stejné množství kvalitních filmů i zahraničních hostů. Tak zase za rok – na 18. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Praha čili Febiofestu…