Jeden svět 09

Pondělí

Přestože není plno, sedá si vedle mě hrana s ostrými (a širokými) lokty. Od půl šesté se ve světové premiéře promítá nový film Moniky a Břetislava Rychlíkových Černá srdce. Před filmem se přijde sálu poklonit celý tým; atmosféra je komorní.

Snímanými hrdiny jsou čtyři romské rodiny ze čtyř zemí: Česko, Slovensko, Maďarsko, Polsko („já bych se na ně vysral“, říká soused; i to je názor, i to je demokracie). Ač tyto rodiny nebyly vybrány náhodně, u všech se objevují (byť třeba stereotypně) univerzální rysy: silný tah na rodinu (včetně zájmu o předky, rodokmen), přirozená muzikálnost, ryzí religiozita, děti jakoby dříve dospělé (s čímž souvisí svoboda přímo vyzařující). Optimismus, který Rychlíkovi ve svém plánu preferovali, nepůsobí „vystříhaně“, zmanipulovaně. Od všech zúčastněných se můžete nakazit obdivuhodnou radostí ze života. Pravděpodobně to souvisí se zmíněnou silnou, opravdovou vírou. Z těchto lidí čiší pokora, důvěra, v případě těch nejchudších pak až (pro mého souseda alibistická) oddanost bohu.

„Dívejte se na film jako na takový obrázek,“ nabádá nás režisér v úvodu. Film je proložen fotografiemi Jindřicha Štreita a (tragicky zemřelé) Marie Zachovalové, což ideu filmu-obrazu jen podtrhuje. Režisér je neviditelný, opatrný; neptá se, jen pozoruje. Romové se prý rádi fotí, ovšem tito zde otevřeli režisérské dvojici svá srdce. Divák má možnost nahlížet komunitu zevnitř. I v tomto filmu bylo nutno řešit otázku angažovanosti dokumentaristy v realitě (požár ve slovenské osadě) – režisér se rozhodl nezasahovat; vznikla přímo fantastická noční scéna. Na konci filmu se spolu rodiny setkají, což zachycuje ideu Jednoho světa: ač každý žije v jiné zemi (a každý ke své zemi citelně přísluší), mluví společným jazykem. Moje hodnocení: zajímavé / interesting.

Úterý

Ani v deset večer festivalový mumraj nepolevuje. V malém sále kina Světozor je plno, promítá se série pěti krátkých filmů – Soutěž krátkých forem.

Maďarská Modrá mozaika režisérů Gergö Somogyváriho a Judit Feszt vysílá intimní zprávu o Brazilci, který zapustil kořeny v Lisabonu. (V Lisabonu. Palmy, palmy, palmy.) Vyrábí zde tradiční barevné kachlíky azulejos. Jeho zdánlivě náhodná tvrzení (“furt tady fouká vítr”) dávají dohromady příběh jeho života (proto “mozaika”?); tak vlastně jen náznaky přibližuje svůj osud. Ačkoli díky lyrickým záběrům film působí až snově, Nobert je hrdina skutečný. Tento zvláštní rozpor dodává filmu naléhavou hloubku. Svěží záznam jednoho mikrosvěta.

Cocais, město znovustvořené brazilské filmařky Ines Carloso, je filmová imprese, surrealistický obraz. Nahlížíme do předsvatebního mumraje jedné psychiatrické léčebny. Postele rozestavěné na louce, obyvatelé ústavu probuzení stádem ovcí, pohled do chrámové lodi plné slunce a lidí, vrásčité úsměvy, dětská radost, nesouvislé mumlání, láska, svatební šaty. Skvělý hudební doprovod, dohromady snový filmový zážitek (pocit jako před usnutím).

Film Roz (a Joshua) trvá tři minuty, ve kterých je řečeno vše: bůh se zjevuje skrze píseň, naděje zašumí v mořské pěně na pláži, bezdomovkyně Roz ukazuje zuby a půvabné vrásky, bydlí v (této) dodávce a proto tady s ní není její syn (Joshua), nezoufá si a věří, jede na kole do práce, zametá. Dokumentární perla od americké režisérky Charlene Music (!).

Jednoho dne v noci přišli vojáci a znásilnili ženy a děti. Kongo, město Bunia. Lékaři bez hranic bezvýrazně čtou otřesné záznamy lékařských zpráv, jeden z nich bezradně rozhodí rukama – pohyb zpomalený filmovým médiem ilustruje zoufalství. Znovu vydané svědectví o tom, že i vojáci OSN (stiženi mocí?) páchají zvěrstva. Patos by snímek učinil snesitelnějším, civilnost svou samozřejmostí mrazí. Jeden svět. Jen jeden svět, v němž režisérka Maria Arlamovsky přistihla toto.

Nádech, výdech. Otroci. Nazvat tento film „působivým“ je nepřesné. Je syrový, dechberoucí, (svým sdělením) otřesný. Abouk a Machiek, dvě súdánské děti v občanské válce, uneseny do otroctví, týrány. Přežily. Když starší Machiek po vylíčených děsech – jak běžně, nevzrušeně zní jeho hlas! – hovoří o svém snu stát se učitelem, pláču. Primitivní animace přelepená přes autentický audiozáznam (dětského pokašlávání například) jen umocňuje sílu snímku. Sílu. Hanna Heilborn, David Aronowitsch, cena za nejlepší krátký film na festivalu IDFA.

Dvě hodiny nemůžu dýchat, snažím se myslet na Lisabon, na kachličky s papoušky, na usměvavou bezdomovkyni, ale na těkající animované dětské oči přestat myslet nedokážu, ach, jak krutý jeden svět je, Jeden svět mi bere dech. Spí se mi zle.

Středa

V osm večer Gyumri. Skoro se bojím usednout před plátno. Nalévám se vodou. Režisérka Jana Ševčíková strávila v arménském městě čtyři roky a na dokumentu je to znát. Aniž by dal jednoznačnou odpověď, dotýká se všech důležitých otázek. Otázek po důsledcích zemětřesení v roce 1988, při němž zahynuly desetitisíce lidí. I dětí – o ty jde především.

Mnoho rodin čas zemětřesení symbolicky uchovalo – hodiny jsou navždy nataženy na hodinu neštěstí. Symbolická rovina je dojemnou vzpomínkou, pochopitelnou, uctivou. Horší jsou „živé pomníky“ (jak je nazvala jedna z matek) – děti narozené po těch zemřelých a po nich pojmenované. Poněkud násilná konzervace.

Přijít o děti je pochopitelně nenahraditelná ztráta; většina párů prý takovou tragédii neustojí. Ve filmu spolu páry zůstávají a zkoušejí znovu fungovat. Poněkud necitlivě však nutí své děti do role jejich mrtvých sourozenců. Rodiče ani děti však nepůsobí nějak oblaženěji, vyrovnaněji, šťastněji: rodiče setrvávají v dramatickém smutku, děti pak na sebe berou tíhu odpovědnosti „nejen za svůj, ale i za jejich život“. Hovoří o snech, ve kterých se se zesnulými sourozenci setkávají, hovoří o splynutí duší, o jakési nadpřirozené přítomnosti mrtvých.

Jejich nespravedlivou zmanipulovanost dokazuje příběh jejich vrstevnice, kterou rodiče každodenní tryzny za zemřelé sourozence ušetřili. „Ta rána v srdci se niky nezhojí,“ říká její matka, ale snaží se překročit svůj žal, ne zapomenout, ale překonat jeho stín. Její dcera je normální, zdravé dítě, řeklo by se „v pohodě“. Je si vědoma tragédie, která postihla její rodinu, její město, ale není zatížena její nekonečnou aktualizací. Nezdá se jí o mrtvých sourozencích, její zrak míří vpřed, nikoli dozadu.

Mozaiku tragických následků doplňuje příběh rodiny, jejíž syn se po zemětřesení ztratil (pravděpodobně ho v důsledku nedostatkových nemocničních lůžek odvezli neznámo kam) – není mrtev, naděje žije. Úsměvnou paralelou (je to takový smutný smích…) je případ otce, který z ekonomických důvodů žije v cizině. Jeho děti s ním na kameru mluví podobně, jako to dělají v případě zemřelých sourozenců.

Jak řekla sama režisérka, všechny uvedené filmové osudy jsou v Gyumri běžné; jednotlivé rodiny tak ilustrují rozdílné situace. To vyvolává otázku, nakolik by byla zkušenost tolika lidí jiná, kdyby nešlo o kolektivní tragédii. Ta hromadnost je asi to, co provokuje, znervózňuje nejvíc. Ty smutné, předčasně dospělé děti, které byly předurčeny ke srovnávání, ve kterém (zatím) nevítězí. Moje hodnocení filmu: vynikající / excellent.

Jeden svět v Praze skončil. V průběhu března a dubna festival poputuje po celé ČR – příležitost pro ty, kterým není lhostejné, co se ve světě děje. I když někdy za cenu psychosomatických obtíží. Život holt není jenom sranda.