Jeden svět 2010 – Čína

Tibet ale není jedinou zemí, která pod čínskou nadvládou trpí, jsou tam i jiné, ve světě méně známé, ale neméně – možná dokonce více – zasažené oblasti a popravdě řečeno strádá i Čína samotná. Ekonomický gigant, na nějž si nikdo netroufá, půlstoletí okupuje sousední krajiny, na které již nemá historicky žádné právo, okatě pošlapává práva lidská i samotných „pravých“ Číňanů, neumětelsky to skrývá před očima světa, a ten, závislý na jejích ekonomických a krajně neekologických aktivitách, kterými drasticky ničí svou přírodu a zdroje, ji za to ještě odmění uspořádáním celosvětové olympiády. Přesto se najdou lidé, jednotlivci, skupiny i organizace, kteří vzdorují – a kteří jsou vděčným námětem nespočetného množství dokumentů o lidských právech, natočených z větší části pololegálně nebo z hlediska čínského práva úplně nezákonným způsobem. Výsledek může budit zdání, že proti takovému kolosu je to zoufale málo. Jak ale pravil Konfucius, i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem. U cizozemce jím může být i znalost poměrů asijského giganta. Podívejme se teď blíže na filmy, které se na Jednom světě věnovaly čínské problematice.

Již zmíněné tibetské tematice se věnovaly dva filmy a nepřestajnou módnost tohohle tématu dokazuje i příval cen, kterými byly zahrnuty. Slunce za mraky (2009) dvojice Ritu Sarinová a Tenzing Sonam byla původně zamýšlena jenom jako připomenutí nelehkého osudu země na střeše světa. V minulém roce uplynulo 60 let od vojenské okupace Tibetu čínskou armádou a 50 let od vynucené emigrace XIV. Dalajlámy. Dokument režisérské dvojice mapuje tuhle etapu a soustřeďuje se na současný stav a nedávný vývoj, zejména krvavé nepokoje ve Lhase v březnu 2008, kdy radikálním Tibeťanům došla trpělivost s nikam nevedoucí mírumilovnou diplomatickou politikou jejich exilového duchovního vůdce. Filmařsky spolehlivý snímek neopomněl využití archivních záběrů, nechal promluvit vícero místních intelektuálů a nechal tím jistý prostor i zamyšlení se nad budoucností země. Nemá smysl vytýkat mu tradiční strukturu, jeho cílem bylo informovat o nejnovějším vývoji s připomenutím historie, která k ní vedla, což se mu elegantně a technicky zručně povedlo.

Mnohem zajímavějším způsobem a netradiční oklikou vyprávěl o tamní situaci film Tibet zpívá (2009) Ngawanga Choephela, muzikologa, který ze své vlasti utekl ještě jako dítě, vrátil se sem však v létě roku 1995, aby malou kamerou zdokumentoval, jak se půlstoletí po ztrátě svobody daří uchovávat tradiční a kdysi u muzikálního národa velice populární hudební tradici. Po zjištění, že v ulicích Lhasy zní z každého rádia čínský pop, kterému dávají mladí přednost, nachází původní hudební tradice přežívající na venkově; při jejich zaznamenávání byl ale zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen k 18 letům vězení. Ve své dokumentární práci, která se odklonila od jeho původního zájmu, pokračoval po šesti a půl letech, kdy byl na nátlak mezinárodních organizací i americké vlády propuštěn. Podařilo se mu tak zaznamenat i bouřlivé události jara 2008 a výpovědi lidí, odhalující nepravosti a skutečnou podobu čínské okupační politiky. Tato svědectví nejsou sice po filmové stránce tak precizní jako u předcházejícího snímku, o to větší autenticitou pak ale působí.

Tibetská situace je u lidí, kteří se aspoň trochu zajímají o to, co se ve světě děje, víceméně dobře známá. Již tak běžné není vědomí, že Tibeťané nejsou jedinou utlačovanou etnickou skupinou obyvatelstva mnohonárodnostní Čínské lidové republiky. Věnovat se na Jednom světě více i dalším by nebylo na škodu. Situace ve Východním Turkestánu (také Ujgursko nebo Sin-ťiang) je v současnosti stejně aktuální. Rozsáhlé území oplývající nerostnými surovinami a osídlené obyvateli převážně muslimského vyznání bylo anektováno v roce 1949 stejně jako Tibet, ale pro budoucnost čínských mezinárodních vztahů má mnohem větší význam díky své spřízněnosti s muslimskými státy Blízkého a Středního Východu než, dalo by se říct, zřejmě odepsaný Tibet. Na Jednom světě se téhle tematice, která na sebe upoutala světovou pozornost krvavými represemi v létě minulého roku, bohužel věnoval jenom jediný film. Deset podmínek lásky (Ten Conditions of Love, 2009, režie: Jeff Daniels) je však bohužel jenom oslavný portrét vůdkyně ujgurského odporu Rebije Kadirové, „noční můry Číny“, který se o objektivitu příliš nesnaží. Tato kdysi nejbohatší žena Číny si znepřátelila mocné otevřenou kritikou poměrů v zemi, po věznění a útěku do emigrace vede Světový ujgurský kongres a s neutuchající energií bojuje za zájmy svého lidu. Je za to trestána dlouholetým vězněním svých dětí, které v Číně zůstaly. Její morální síla a vytrvalost jsou inspirující, divák se z filmu ale nedozví nic o složité situaci v oblasti, kde jsou Ujguři jenom jedním z mnoha etnik, jejichž pozice není ani zdaleka tak černobílá a jednoznačná, jak se z tohoto snímku může zdát.

Následuje trojice dokumentů, které se na festivalu věnovaly vnitřním poměrům vlastní Číny a jejích obyvatel. Překvapení diváci se mohli ujistit, že ke svým vlastním občanům se čínská vláda nechová o nic příjemněji než k utlačovaným národům ovládnutých území. Jejich životní podmínky dokumentuje trojice filmů. Chci být někdo (I Wanna Be Boss, 2008, režie: Marije Meerman) ukazuje život čínských školáků, kteří dřou na svých vědomostech jako mezci, protože vědí, že jenom nepatrné procento těch nejlepších z nich se dostane na univerzitu, což znamená příslib lepšího života pro jejich rodiny. Nabízí se tady podobnost se zprávami, které obletěly svět před olympiádou, ukazujícími, jak čínští sportovci jdou za hranice svých sil a ohrožují vlastní zdraví, protože nedosáhnou-li jistého množství medailí pro svou zemi, jejich rodiny na to doplatí. A olympiáda, šiřitel demokracie a západních hodnot, se tak stala pro totalitní čínský režim podobnou reklamou, jako je každým rokem práce nejchytřejších čínských studentů, pozdějších vědců, inženýrů a konstruktérů, vydřená v potu a slzách.

Snímek nizozemské dokumentaristky, sledující několik z deseti milionů studentů, každoročně se hlásících na pekingskou univerzitu, byl natočen přímo na elitní střední škole v Čonkingu, a vznikal tedy s povolením úřadů. Při jeho sledování se tak divák občas nevyhne podezření, že i přes překvapivé skutečnosti, které ve filmu vidí, je to pořád jenom vrcholek ledovce, že sleduje jenom to, co čínská byrokracie dovolí, aby svět viděl. Na úplně opačném konci takového spektra je snímek Stížnost (Petition/Shangfang, 2009) Zhao Lianga, natočený v naprosté ilegalitě. Snímek sleduje několik postav v průběhu celých let, které tráví snahou domoci se spravedlnosti. Ve snaze budit zdání demokracie totiž existuje i v Číně úřad, na kterém mohou lidé pronést své stížnosti, když se jim na uplatňování práv v jejich domovině něco nezdá. Celá léta pak tráví vyplňováním nikam nevedoucích žádostí a formulářů, žijí v městečku z hadrů, igelitů a odpadků, terorizovaní takzvanými oblastními agenty, zatímco jejich rodiny a majetky doma chřadnou. Jen málokteří se dočkají nápravy. Svou autentickou syrovostí, která se nezastaví ani před dokumentováním sbírání kusů těla oběti sebevraždy, poskytuje dlouhý nestylizovaný dokument otřásající zážitek, dokonale zprostředkovávající prohnilost systému, úplatkářství a teror vůči vlastnímu obyvatelstvu. Snímek navíc končí krutou ironií – petiční městečko je zbořeno, aby se uvolnil prostor pro parkoviště stadionu právě připravovaných velkolepých olympijských her.

Mozaiku pak doplňuje Posledním vlakem domů (Last Train Home, 2009) Lixin Fana, vítěz posledního amsterdamského festivalu IDFA. Svou ekonomickou sílu, před kterou se sklání celý svět, získává nejlidnatější země světa těžce, miliony pracujících živoří a nemají se o nic lépe než jejich ujgurští nebo tibetští spoluobčané. Film je především vizuálně dokonale zpracován, neméně důležitá je však jeho obsahová složka. Na případu jediné rodiny ukazuje tragickou situaci milionů pracujících v komunistickém ráji. Manželé Čangovi opustili svou rodinu, aby mohli pracovat v textilní továrně a posílat domů peníze, ve víře, že dělají pro všechny to nejlepší. Jenomže léta ubíhala, a jelikož pracující se se svými rodinami setkávají jenom na oslavy Nového roku, propast mezi nimi neustále rostla. Odcizené rodiny pak mají k sobě dál a dál, což vyvrcholí hořkým paradoxem, když se jejich dcera, které chtěli zabezpečit jinou, lepší budoucnost, rozhodne jako projev vzpoury také pracovat v textilní fabrice. A příběh pokračuje dál… Až budete příště kupovat na tržnici čínské zboží, a ještě si k tomu stěžovat (ať už na cokoli), vzpomeňte na Čangovy.

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, Praha, 10.–18. 3. 2010