Letní filmová škola po třicáté čtvrté a přece poprvé

Možnost akreditace byla pozastavena třetí den (z celkových deseti) a vzbudila vzrušené debaty o vhodnosti jednání realizačního týmu. Byla to voda na mlýn morousů, kteří do Uherského Hradiště přijeli sledovat, jak se to novému vedení Letní filmové školy letos nepovede (po odvolání dřívějšího ředitele Jiřího Králíka se do čela dostal Pavel Bednařík a všichni byli zvědaví, co se změní a zda to bude k lepšímu). Nikdo netušil, jestli se LFŠ po pár dnech neodvolá pro nezájem diváků, ale geometrickou řadou narůstající počet akreditovaných všechny pochybnosti zahnal. Naopak se objevil neočekávaný problém...

SÁL OBSAZEN, znělo výstražné heslo, které strašilo v menším předstihu přicházející diváky. Tedy, po příchodu k sálu vyzdobenému tímto nápisem spíše nediváky a následně kavárenské povaleče. Krizový třetí den se mnoho návštěvníků do několika promítacích sálů zkrátka nevešlo. Situace se naštěstí v dalších dnech uklidnila, diváci si uvědomili, že kouzlo prvních „rodinných“ ročníků je nenávratně pryč a že budou muset o místo v sále bojovat.

Zvědavost zvítězila nad pochybnostmi

A tak se mačkáte v řadě stejných nadšenců hodinu před začátkem projekce, dusíte se vydýchaným vzduchem nebo vám slzí oči z klimatizace. Služba u vchodu neví, kam poslat zmatené diváky; pracovníci infocentra hledají informace na webových stránkách, což o jejich fundovanosti nesvědčí. Občas se nepodaří nahodit titulky, nebo na ně většina sálu nedohlédne, někomu nefungují sluchátka, moderátora diskuze není slyšet, lektora přednášky vidět... V takových chvílích uvažujete, co tady ještě děláte a zdali by vám nebylo lépe někde jinde.

Ale potom sledujete mistrovskou lekci filmu s rozjařeným Jurajem Jakubiskem, který poutavě vysvětluje svou obhajobu Alžběty Bathoryové, nebo se podílíte na diskuzi s nadšeným Veitem Helmerem, který krásně srozumitelnou němčinou zdůvodňuje, proč točí filmy bez dialogů. Přihlížíte debatě o stavu současného českého filmu trefně nazvané Venkovský spasitel?, kterou moderátor Jan Rejžek ukončuje po hodině, aby prý nebyla jako většina nových českých filmů – dlouhá a nudná. Ležíte na trávě v letním kině nebo posedáváte na schodech před kinem Hvězda a diskutujete s podobně zapálenými jedinci. Sliční mimové vás zapojují do své pantomimy a přitom vás nenápadně zabírá kamera. Poskytnete pár rozhovorů, vyceníte zuby do objektivů cvakajících fotoaparátů, nazítří hledáte svou tvář ve Filmových listech a chvíli si připadáte jako opravdová filmová hvězda...

Největší bžundu si užijete, když se vedle vás uvelebí samotný (samozvaný?) filmový kritik. Na kolenou houpe nový Apple a na černé klávesnici hbitě vyťukává svou reportáž z festivalu. Předříkává si ji nahlas a ostatní okolosedící diváci už díky tomu ví, že současný polský film je lepší než český, skutečných trháků letos na LFŠ mnoho nebylo a že nejkvalitnější se zdály filmy německého režiséra Veita Helmera (má pravdu).

"Filmovka" vykročila do nové éry. Nezapomenutelných filmových zážitků nabídla nemnoho. Bylo by však mylné pouze hledat „mouchy“ a apriori hodnotit festival jako nezvládnutý. Přestože to mnozí očekávali, letošní Letní filmová škola propadákem nebyla.