Tomáš Vorel – pták přelétavý
Svá vysokoškolská studia započal na stavební fakultě ČVUT v Praze, kde nabyl dostatečně velkou inspiraci, aby ho poháněla v jeho budoucí kariéře přinejmenším do konce 80. let. Už v té době natáčel na 16mm kameru filmové hříčky a současně od roku 1976 účinkoval a tvořil v satirickém divadle Sklep a pantomimické skupině Mimóza, kde se také podílel na vzniku různých představení a happeningů (jako byla v roce 1976 Besídka a o dva roky později Muzikál). Mezi jeho rané filmové pokusy, stále za dob studia stavební fakulty, patří krátkometrážní snímky Zákon samurajů z roku 1978 a šestiminutové Rychlé šípy, za které také obdržel druhou cenu na Rakouském festivalu ve Veldenu. V dalších letech se věnoval tvorbě amatérských snímků, a tak roku 1980 vznikají filmy Chemikál a Kašpárek (Kašpárek získal dvě prvenství – v rakouském Klagenfurtu a v jugoslávské Jesenici). Kromě ocenění mu tyto humorně laděné snímky přinesly také dobré renomé v amatérských kruzích a dopomohly mu tak k rozhodnutí věnovat se filmu profesionálně.
V roce 1982 byl Tomáš Vorel přijat na pražskou FAMU, obor hraná režie, a přestoupil tak velmi atypicky ze studia stavební fakulty na film. Tento přestup ale přinesl hned v prvním roce jeho studia ovoce v podobě dobrých studentských filmů Ze života popelnic (snímek zřejmě inspirován jeho účinkováním v divadle Sklep, zachycuje životní cyklus popelnic, přibližuje domnělé problémy těchto „živých“ popelnic a ukazuje jejich absurdní rozhovory) a To můj Láďa, který mu dokonce vynesl první cenu na festivalu FAMU v Praze. O rok později natočil snímky Je dobrá, slaďoučká a Dáreček, za který opět obdržel první cenu na festivalu FAMU. Všechny tyto snímky byly později, po pádu totalitního režimu, odkoupeny Českou televizí pro televizní vysílání.
V roce 1984 spolupracoval jako člen pantomimické skupiny Mimóza na představení Jak se kroutí, které bylo taktéž mimořádně úspěšné. Získalo dvě prvenství, a to na festivalu v Litvínově a v polské Wroclavi, také mu bylo uděleno „zvláštní uznání“ v německém Kornbachu. Vorel se tedy pořád nepouštěl svých divadelních kořenů.
O rok později natáčí Vorel snímek ING, který byl zřejmě základem pro pozdější úspěšný film Kouř. Tento snímek zaznamenal pouze menší úspěch v podobě druhého místa na festivalu FAMU. Kuriozitou Vorlovy tvorby je jeho spolupráce na Malém nezbedovi, jednom z divadelních představení, které bylo oceněno druhým místem na Japonském festivalu v Toyama. Ve stejném roce také spolupracoval na Barrandově s Jurajem Herzem na snímku Zahrada klaunů.

Dalším počinem v Pražské pětce je jakýsi výtvarný pokus v podání výtvarného divadla Kolotoč. Poté následuje hromadné vystoupení baletní jednotky Křeč, které je zjevně tematicky zaměřeno na odlidštění člověka v davu, i když zde je možná polemika, protože se tento výstup dá různě interpretovat.
Předposlední povídka je v podání recitační skupiny Vpřed. Je zde typický rukopis celého divadla Sklep a Tomáše Vorla, jaký lze vyčíst v jiných scénkách divadla Sklep, případně v jeho pozdějším filmu Kouř. Povídka vypráví o mladém hotelovém údržbáři, který přijede do práce, aby zjistil, že byla po poradě přijata nová opatření směřující k samostatnosti každého pracovníka hotelu, a tak se po mistrově odchodu k lékaři rozhoduje, co a kde má opravit, a rozjíždí se celá eskapáda událostí, při kterých toho víc pokazí, než opraví, sudičky v podobě uklízeček mu prorokují špatnou budoucnost a on je po zjištění, že nemůže náhradní díly sehnat, zapleten do chumlu zlých obchodníků, kteří ho nejprve seznámí s dívkou jeho snů a pak ji od něho vyžadují výměnou za ony náhradní díly. Celý tento příběh končí satiricky, když je uznáno, že samostatné myšlení je dobré, ale ještě lepší je schopné vedení. Kromě závěrečného vyznění této epizody obsahuje děj další ze styčných bodů budoucího Vorlova profesionálního vývoje, a sice kritiku prodejné společnosti, onu bezmocnost údržbáře, když se dostane do spárů podvratných obchodních živlů. Toto napětí u Vorla kulminovalo později ve filmu Kamenný most.
Poslední povídka, která Pražskou pětku uzavírá, je povídka Na brigádě, kde je parodováno nadšené budovatelství s typickou sklepáckou poetikou ztvárněnou především v postavě trampa Tomáše Hanáka a zatvrzelého svazáka Šteindlera, vedoucího oddílu brigádníků. Snímek Pražská pětka trpěl několikaměsíčním zadržováním kvůli cenzuře v předlistopadovém Československu, ale po několika měsících se dostává do distribuce a je oceněn cenou diváků Nové Město, je mu udělena zvláštní cena Mladé Boleslavi a dokonce se účastní filmových přehlídek v Los Angeles a v Hong Kongu. Díky tomuto snímku je Vorel v té době považován za vedoucího nastupující generace filmových tvůrců.

Na začátku devadesátých let byl Vorel jedním z iniciátorů rekonstrukce divadla Akropolis jako útočiště pro nezávislé tvůrce. V letech 1992 a 1993 natočil pro Českou televizi hudební klipy divadla Sklep, dokumentární film Divadelní ostrovy a seriál s avantgardními básníky Smělé verše.
Rok 1996 byl pro Tomáše Vorla v mnohém přelomový. Jednak zakládá vlastní distribuční firmu VOREL FILM, ale také bylo konečně uvedeno do provozu divadlo Akropolis. A jako nejdůležitější zlomový bod Vorlovy tvorby se v tomto roce jeví jeho téměř autobiografický snímek Kamenný most, skrze který vyjadřuje své negativní pocity ze soudobé prodejné společnosti, kde každý myslí jenom na sebe a nic už není pravé, všude číhá klam a lež. Příběh bývalého filmového režiséra Tomáše, kolem jehož neúspěchu se bortí i všechny mezilidské vztahy, který se dostává do naprosté chudoby, až jako bezdomovec courá Prahou a je přitahován magickým Karlovým (Kamenným) mostem, vyústí v milostný trojúhelník, jehož je Tomáš součástí a sám se tak zaprodává milenci vlastní manželky, filmovému producentovi. Dalo by se říci, že co bylo ulevující pro Vorla, bylo očistcem pro diváky. Film byl veskrze záporně přijat s negativní odezvou na fraškovitou doslovnost, kterou se Vorel snaží přímo kritizovat společnost. Také ale došlo k jakémusi „vybití“ Vorlova vnitřního napětí, kterého nemohl dosáhnout skrze nadsazený sklepácký humor, pomyslný graf jeho kariéry se tak dostal na vrchol (ať už záporný či kladný) a v dalších letech témata Vorlových filmů veskrze navazují na tento vrchol, ale s klesající tendencí maximálního sebevyjádření jakési vlastní zpovědi tak intenzivně vybité v Kamenném mostu.
Druhá polovina devadesátých let se nesla již v klidnějším duchu. V roce 1997 vydal Tomáš Vorel knihu Kamenný most, o rok později knihu Kouř společně s knihou Pražská 5. V roce 1998 také účinkoval ve filmu Ireny Pavláskové Čas dluhů.
V roce 2000 se do kin dostal třetí Vorlův celovečerní film Cesta z města. Zde se dostává do druhé fáze své tvůrčí kariéry, kdy je jeho ústředním tématem návrat člověka k přírodě a kritika uspěchanosti doby, což sám velmi trefně vyjádřil v jednom rozhovoru:
Čím si vysvětluješ, že Cesta z města měla takový úspěch? Tématem filmu? Jsou lidé ve městech vážně už tak zdegenerovaní…?
Vorel: „Lidi ve městech jsou zdegenerovaní, lidi na vsi jsou ještě zdegenerovanější. Celá civilizace je v kolapsu a zdá se, že se musí zhroutit. Nic není původní a přirozené a pravé. Když se ocitnete delší čas sami v lese, vše si uvědomíte a nacházíte svou ztracenou identitu. Film Cesta z města přinášel lidem chladivý vítr z českých lesů, vodu z křišťálové studánky, kam laně chodí pít. Proto asi měl úspěch.“
Na příběhu rozvedeného programátora Honzy, který se jednou trhne z práce, aby mohl víkend strávit se svým synem, rozvíjí Vorel téma odcizenosti lidí žijících ve městě od přírody, a vůbec odcizenosti lidí z technické civilizace od lidskosti, třeba když se Honza baví se svým synem v přehnaném počítačovém žargonu nebo neustále trousí anglické hlášky, které působí v daném prostředí jako pěst na oko. Z kritického pohledu by se dalo říct, že tento film trpí přílišným moralizováním, a tak je ze strany některých diváků také snižováno herectví přítomných sklepáků, kdy Tomáš Hanák příliš přehrává a jeho hlášky jsou umělé, či jakási herecká nezkušenost představitelky Honzovy nové lásky. Kritický postoj je možný, ale protože se Vorel nikdy nezbaví vlivu divadla Sklep, je třeba vzít v úvahu, že i když je zde tento druh humoru poněkud neúčinný, je pro Vorlův rukopis typický a je přítomen v každém jeho filmu.

Od roku 2002 pracoval Vorel na filmu Skřítek, ve kterém se už maximálně prosadil onen motiv tajemného skřítka, tak dlouho bublající pod hladinou. K tomuto v jednom rozhovoru sám říká:
Věříte na skřítky a pohádkové postavy?
Vorel: "Věřím na to, co zažiju. V lese v Rabštejně nad Střelou jsem často a ve stavu otevřenosti zjistíte, že vše je živé a vše se hýbe a že všechno je jinak, než nás naučili ve škole. Každý pařez je živý skřítek a každý kámen na vás mrká. Takže, ne, že věřím, ale já to vím."

V současné době pracuje Vorel na dalším filmu, tentokrát se ale zaměřil na zcela jiné téma, a sice graffiti. Je otázkou, zda jej použije pouze jako nástroj pro vystavení jiné tematické roviny, nebo jestli přímo směřuje k jakékoliv dokumentární formě mapující tento společenský fenomén. Sám svůj projekt komentuje slovy:
„Je to jedna z mála cest svobodného projevu. Dnes, kdy je všechno nalinkované, naplánované, ohraničené, monitorované, rozparcelované… Natočit film vyžaduje velké finanční prostředky, velké kompromisy. Malování graffiti je oproti tomu rychlé, svobodné a účinné. Člověk se tam může za malý peníz zcela realizovat. A zároveň je v tom noční dobrodružství…, trochu podobné tomu, co zažívaly Rychlé šípy ve Stínadlech a které už dneska neznáme…. „
Vorel tak dospěl do fáze, kdy se zřejmě dostatečně vyjádřil k stávající společnosti a uklidnil tak svou mladistvou výbojnost. Nyní se jeho zájem obrací k těm, kteří tuto výbojnost stále projevují, a chce ukázat jejich roli v naší společnosti, což je z určitého úhlu pohledu jakýsi retrospektivní autoportrét. To ale budeme moci zhodnotit, až tento projekt dokončí.