3 sezóny v pekle Tomáše Mašína a Egona Bondyho

Vypadalo by to všechno jako dobrá hra, kdyby se to skutečně nestalo a kdyby za podobných okolností nebyli zatýkáni a zabíjeni lidé. Období několika let po druhé světové válce, obdařených zvláštní atmosférou neskutečnosti, plných melancholie, naděje i velkých plánů, má zvláštní přitažlivost. Zatímco se lidé dívali všude kolem s nevěřícnými pohledy a ve fantazii pro ně svítal nový věk, rozhodovalo se o budoucnosti a další totalita obalená lákavými hesly a idejemi utahovala své železné obruče. Mladý Heinz je dokonalým příkladem – příslušník „zlaté mládeže“, který opustí domov a v duchu francouzských surrealistů chce měnit svět, navymýšlí si, že je nepřekonatelným básníkem, že jeho verše přepíší dějiny poezie, lidé se mu budou klanět jako svrchovanému umělci a ženy mu budou ležet u nohou. V několika krátkých letech se mu svět znovu a znovu převrátí naruby, zklame se v Sovětském svazu, přestane věřit revoluci proletariátu i Marxovi, z buržoazního synka se stane zlým básníkem, umělcem, studentem, pijanem, povalečem, bezdomovcem, zlodějem a žebrákem, psychopatem i pašerákem, milovníkem – obětí žen a své vlastní citlivosti. Pak už následuje jenom 40 let povětšinou šedivé totality a jeho činnost jako osobitého básníka a filozofa, ukrývajícího se hluboko v undergroundu.

Na základě útlé Bondyho knihy vzpomínek Prvních deset let z roku 1981, popisujících jeho zážitky v letech 1947 až 1957, natočil 3 sezóny v pekle Tomáš Mašín, jeden z nejuznávanějších a nejzkušenějších českých tvůrců reklam, jako svůj celovečerní hraný debut. Jeho film však končí již v roce 1949, aby ukázal ztrátu iluzí a vystřízlivění mladosti v kontaktu s krutou historickou dobou. Pochlubit se může především profesionální a velkolepou vizuální stránkou, co se vykreslení doby týče – zničené i mondénní zároveň. Zaměření na velké celky i nejmenší detaily historických kostýmů, architektury a zařízení dýchne autentickou atmosférou doby minulé. Divák se dostane do mnoha prostředí, která lákají, okouzlují a některé – kupříkladu obraz rozbombardované Vídně – jsou vysloveně dechberoucí. Dobové interiéry i exteriéry, doplňky prostředí i scénografie jsou skutečnou pastvou pro oči, libující si v tom, co už je navždycky pryč, ale stále ještě jakoby téměř na dosah. Po téhle stránce je snímek vrcholným zážitkem s neoddiskutovatelnou úrovní, kterému není co vyčíst ani ve srovnání s kvalitní světovou produkcí.

Větší prostor k diskuzi poskytuje mezinárodní obsazení v čele s Kryštofem Hádkem. Je to nesporně talentovaný mladý herec, ale je otázkou, jestli se hodí právě do této role. Někteří si na něj budou muset chvíli zvykat, než je osloví a vtáhne. Brilantně mu sekunduje polská herečka Karolina Gruszka, ale je namístě zmínit, že její dabing může někomu připadat jako značně iritující. Problém nastává i v případě jejich ztotožnění s Egonem Bondym a Honzou Krejcarovou, protože tvůrci si již tradičně dělají alibi tím, že jejich příběh není jejich příběhem, popsaným Bondym, ale je jím jenom inspirován. Na druhé straně je podobnost příliš velká na to, aby se dala jen tak ignorovat. Nejlépe tak pochodí ti, kteří Bondyho neznají nebo jeho knihu nečetli a od filmu neočekávají víc než výborně zrealizovaný film.

Ani svým bohatým stylem 3 sezóny v pekle neodpovídají příliš Bondyho duchu a on sám by na jeho uhlazenost nazíral nejspíš s opovržením, když se ale zbavíme téhle dekadentní touhy, nedá se filmu jako dobovému obrazu zas tolik vyčíst. A co víc, konflikt mezi nastupující totalitou a občanem-jedincem, nemohl být na ničem lépe vystavěn a zejména vyhrocen jako na příkladu nespoutaného idealistického a zmateného mladíka, který chce dobýt svět. Neexistuje lepší příklad, na kterém by se dalo tak výrazně poukázat na nastupující dobu šedi, průměrnosti a udavačství.

Hlavní nevýhodou snímku je, že mladická hravost v hojnosti je tu mnohem přesvědčivější než temné hučení v pozadí a zdrcující proces deziluze. Režisér se opájí svými možnostmi, i když má svou vizi plně a svědomitě pod kontrolou. Není se co divit, doteď vytvářel jenom šťastný a rozmařilý reklamní svět. Je obdivuhodné, jak jako tvůrce krátkých šotů dokázal dát celému filmu integritu.

Dřív, než začneme cokoli namítat s ohledem na názory a osobnost Egona Bondyho, je dobré si připomenout, že byl tehdy – jak sám píše s nadhledem ve své knize – značně naivní a ideály s činy střídal v těch nejasných pohnutých dobách jako ponožky. Nevyhraněnost se ostatně z jeho života zcela nevytratila nikdy, až do smrti zůstával nezařaditelným solitérem. Stejně tak není vhodné zapomínat, že byl taky mystifikátorem, který svůj život sám záměrně stylizoval, a vyhmátnout z jeho spisů čistou běloskvoucí pravdu je téměř nemožné.

Bondyho mladická ostrost a radikalizmus má ve svém filmovém vyjádření notně obroušené hrany, což se dá chápat jako režisérova snaha vyjít vstříc většinovému divákovi. Vždyť akce avantgardních umělců jsou dodnes pro většinu populace přinejlepším nepochopitelné, přinejhorším maximálně iritující. Navíc vzhledem k tomu, že 3 sezóny je film český, drahý a natočený v koprodukci, zjevně počítá i s prodejem do zahraničí, a tak se nějaké ty kompromisy udělat musely. Vznikl divácky vděčný a profesionálně dokonalý film, kterému chybí možná právě trocha toho dekadentního umění, špíny a skutečně existenciálně vyhroceného konfliktu, o kterém 3 sezóny v pekle vlastně ve velké míře jsou.

Je trochu zklamáním, že se velkolepý příběh na pozadí doby a prostředí, které je potřeba podrobněji zmapovat, nakonec celkem komerčně stává jenom romantickým příběhem – i když hodně nekonvenčním – na pozadí těžkých časů. Tvůrci tvrdí, že se Bondyho příběhem nechali jenom inspirovat, a podle toho to i vypadá. Nepronikl sem onen duch vzpoury a společenské nekonvenčnosti avantgardních básníků. Tohle byla velká, zajímavá doba a oni měli dost peněz, aby z ní vyloupli mnohem víc než jenom proměnu floutka a zhrzeného idealistu v dospělého člověka v nesmiřitelné opozici vůči systému. Celou tu fresku je tam vidět i cítit, ale není na ni kladen důraz. Romantický příběh přitom není na obtíž. Právě naopak, vždyť víme, že milostné téma zůstane nejsilnějším – a též nejbanálnějším tématem příběhů ze všech časů i míst. Stačilo ale jenom přidat několik scén, dotáhnout některé zmíněné motivy a mohl vzniknout snímek nejenom výborný a divácký, ale naprosto ultimátní v duchu morálního kréda o zpronevěře před sebou samým, famózní svou informační, emocionální i výpovědní silou.

Ze ztráty mládí a rozbitých iluzí jednoho mladíka, ze kterého vyrostl tak výjimečný člověk, mohlo vzejít mnohem víc. I v takovéto podobě jsou ale 3 sezóny v pekle obdivuhodným českým snímkem roku. Jako film, který může bez problémů pochopit a užít si kdokoli bez rozdílu věku a národnosti, jsou takřka dokonalou „hollywoodskou“ prací, na které může být největší výhodou, že si tam míru konfliktu dosadí každý sám podle své vůle, vědomostí či citu…

3 sezóny v pekle (ČR, SR, Německo, 2009)
Režie a scénář: Tomáš Mašín podle námětu Lubomíra Drozda a knihy vzpomínek Egona Bondyho Prvních deset let
Kamera: Karl Oskarsson
Hudba: Filip Jelínek
Střih: Petr Turyna
Kostýmy: Katarina Hollá
Výtvarník: Martin Kurel

Hrají: Kryštof Hádek, Karolina Gruszka, Martin Huba, Jan Kraus, Tomasz Tyndyk, Ľuboš Kostelný, Miroslav Krobot
Délka: 110 minut
Premiéra v ČR: 26. 11. 2009