30 dní dlouhá noc
Zdá se, že lavina filmů podle komiksových předloh nás jen tak neopustí. Po klasických dílech o superhrdinech však přichází na řadu také méně mainstreamové nebo avantgardní kousky, často složité výtvarně, dějově i psychologicky. Film 30 dní dlouhá noc předchází pověst převratného filmu podle převratného komiksu. Milovníci hororů i komiksů si brousí zuby. Mají na co?
Již první scéna skvěle navodí pocit samoty a absolutní ztracenosti. Vzápětí se celkem klasicky seznamujeme s několika obyvateli městečka na konci světa, z kterých se většina další vlastní scény nedožije. Nástup tmy je totiž rychlý, brutální a nečekaný. Tvorové, již se s ní přiženou, jsou naši staří známí – jenom v novém kabátě. Pryč je elegance nesmrtelných bledých aristokratů, nastupuje zvířecí brutalita. Pocit nadřazenosti však přetrvává. Lidstvo je jenom potrava, která zamořuje planetu. Vytvořit upíry v celkem nové, nečekané podobě, bylo hlavním záměrem všech zúčastněných a spolu s prostředím to vlastně vytváří originalitu tohoto díla. De facto je totiž zfilmování „revolučního grafického románu“ naplněním toho nejklasičtějšího schématu hororu (což nemusí být nutně negativum – osamocení ve fyzickém nebo psychickém smyslu a nevědomost přeci samotnou podstatou hororu jsou!) – malé městečko v nezvyklé situaci, izolované od světa, sužováno nepředstavitelnou hrůzou. Zvěstovatel, plný tajemných vět typu: „Oni jsou již blízko!“ Masakr, oklešťující živé obyvatelstvo na několik zapamatovatelných postav, též postupně redukovaných v relativně klasických situacích jako šílenství, proměna po poranění, sebeobětování, rozzuřený boj proti přesile s chvilkou totálního triumfu a podobně. Skrývaní spojené s natahováním nervů, akce se syrovou brutalitou, menší, ale rozhodně ne úplně nečekané překvapení na závěr.
V podstatě vás kromě klasických ingrediencí hororu, jako jsou lekačky, nic nějak zvlášť nepřekvapí. To však neznamená, že se nebudete bát, nebo že nebudete zhnuseni! Pohled na vše doteď vyjmenované totiž mění nekonečná noc a s ní související bezbřehá beznaděj, která z filmu sálá. K tomu krutá bestialita, až naturalizmus (i když v mezích ratingové normy) a nepojmenovatelný smutek, kterým je prodchnuta krajina i upíří existence. Jsou to bytosti dravé, zvířecí, ale přitom dostatečně lidské na to, abychom k nim taky něco pocítili, a není to jenom černobílá nenávist vztahu lovec – kořist. Jejich osamělý život v temnotách jim neskýtá žádnou radost, jsou spoutáni světlem a svými instinkty. Podobně jako my.
Asi v polovině filmu atmosféra strachu a šoků končí a zůstává jenom zoufalství. Ačkoli je stále přítomné, filmu se již nedaří vykreslit ho do hloubky. Stále jsme příliš upnuti na centrum dění a dny proletí příliš rychle, než abychom se do nich pořádně vcítili. 30 dní dlouhá noc nakonec ve výsledku trvá tolik jako jediná filmová noc plná děsu, na kterou jsme zvyklí. Plynutí času není filmařsky naznačeno, jenom přeživší jsou zarostlejší. Není to vidět ani na jejich projevech, kromě otupení ze zimy a neustálého strachu. Jsou to drsní polárníci, ale ne zabíječi démonů, těžko si vůbec představit někoho, kdo by v takových podmínkách nezcvoknul. Celkově i přes třicetidenní polární noc a sněhovou kalamitu vypadá na konci všechno jako prvního dne, cesty odhrnuté, mrtvoly uprostřed krvavých kaluží nezasněžené a krev na zemi i tvářích upírů stále pozoruhodně čerstvá. Aljaška je přitom známá hlavně velikým množstvím sněhu, který napadá každou zimu.
Co kromě toho jistě naštve geografy, je sám nepochopitelný název filmu, poněvadž polární noc v téhle oblasti trvá více než 2 měsíce. Komu však jde o pořádný nářez s prvky originality, která by přitom znalcům žánru nekazila zážitek, ten si přijde na své a může tyhle nesrovnalosti i faktografii klidně ignorovat. 30 dní dlouhá noc není v hororu převrat, ale je to horor ultimátní a ocení ho především ti, kteří mají plné zuby hloupých krváků a thrillerů pro mladistvé, vydávaných v posledních letech za horory. Tolik propagované výtvarné pojetí mi nepřišlo nijak zvlášť výjimečné. Co jiného totiž čekat za polární noci než různé odstíny modré šedi? Aby se přiblížil své předloze víc, musel by být natočen zcela jinou technikou, jako například 300 nebo Sin City. Ze začátku plného rychlých náznaků a rozmazaných sekvencí vizualita ještě sálá, ale pak už jde o čistou klasickou filmařinu, a to nikterak špatnou, právě naopak, po formální stránce však ne velice originální. I přesto jsem už dávno na plátně neviděl tak děsivou podobu beznaděje. A málokdy byl východ slunce smutnější.
Hodnocení: 75 %
30 dní dlouhá noc (Nový Zéland, USA, 2007)Režie: David Slade
Scénář: Steve Niles, Stuart Beattie, Brian Nelson
Kamera: Jo Willems
Střih: Art Jones
Hudba: Brian Reitzell
Hrají: Josh Hartnett, Melissa George, Ben Foster, Mark Boone Junior, Danny Huston
Česká premiéra: 1. 11. 2007
