300: Bitva u Thermopyl

Málokterý film se kdy těšil takové pozornosti všech méně protěžovaných médií jako právě 300. Kult vzniklý na základě šťavnatých filmových ukázek chytře vypouštěných filmaři tak, aby vybudily na veřejnosti pomocí všech těch malých, ale početných a rozlezlých internetových pisálků a filmových fandů co nejsilnější filmovou pandemii, konečně dosahuje svého naplnění. A setkáváme se právě zde, abychom zjistili, jestli je přesladký pohár vizuální dokonalosti tohoto filmu naplněn chutným vínem, či obyčejným klišé krabicákem. A proč hned zkraje míříme k obrazu a ponecháváme zbytek bokem? Snímek 300: Bitva u Thermopyl je totiž filmovou adaptací grafického románu, proto je třeba upřít značnou pozornost právě tímto směrem, neboť jak obyčejný komiks dohání filmový materiál vyšším počtem okýnek, a tudíž i širší možností rozvádět většinu dějotvorných prvků, tam grafický román sleduje menší plochu, zato však daleko pozorněji, pod větším drobnohledem a s mnoha vedlejšími významovými prvky ukrytými právě v pompézní vizualitě, jejíž je na poli grafických románů právě Frank Miller, autor předlohy, tím nejlepším mistrem. Další důvod je nasnadě. Jak jinak odvyprávět jednu jedinou, byť dlouhou bitvu než čistě vizuálně?

Kdo to neví, tomu jsme už naznačili. Půjde tady o rvačku, a to pořádnou. Ti z nás, již si pamatují dějepis vyučovaný na základní škole, si jistě vybaví rok 480 před naším letopočtem, kdy spartský král, domnělý potomek Hérakla Leonidas, hrdě zbrzdil invazi obrovské perské armády na hranici Řecka, aby se zbytek obyvatelstva této civilizované a pro nás dosti fatálně důležité kultury stihl semknout v dostatečnou vojenskou sílu na obranu své vlasti. Tenkrát prozíravý Leonidas vyrazil do boje s pouhými třemi stovkami svých nejlepších spartských mužů a šesti tisíci dalších nespartských spojenců, aby zastavil obrovské válečné monstrum z Persie v tom nejzranitelnějším místě směrem do řeckého vnitrozemí, v Thermopylské soutěsce. Tato událost nejen vynesla Leonida do panteonu antických hrdinů, ale také přinesla mnohé jiné kulturní vymoženosti, jako třeba celou euroatlantickou civilizaci, jednu drsňáckou hlášku a nakonec i tenhle film. Na tomto základě, poněkud stylizovaném, značně heroizovaném a popkulturně zakčněném, vystavěl Frank Miller své vynikající dílo, kde co rámeček (jenž často zabere půlku celé dvoustrany), to plakát hodný pověšení do galerie. Otázka zní – bude to stačit na plnohodnotný celovečerní film?

Snad to není náhoda, že možnost realizovat tento projekt dostal zrovna Zack Snyder, člověk, který se na režisérské výsluní dostal díky opravdu podařené revitalizaci zombie žánru snímkem Úsvit mrtvých. Připomeňme, že to není první režisér, který začínal filmy se zombie tematikou, aby se propracoval na vysoce hodnocené příčky západní kinematografie. Každopádně je jeden z nejčerstvějších svého druhu a jeho první opravdu velký kasovní trhák zřejmě nebude pouze onou dvouměsíční popkulturní a reklamní modlou, ale také startem pro nové pojetí filmů na motivy jiných graficky založených děl. Ale zpět k filmu samotnému. Obsah předlohy, co se děje týče, by sám o sobě rozhodně na plnohodnotný film nevystačil, a kde se od čtenáře mezi výjevy jednotlivých políček očekává domýšlení děje, tam to musí samozřejmě filmaři vzít pěkně šupem a naservírovat pohodlným divákům mezi jednotlivými výjevy nějaký ten guláš. Ano, chápete to správně, 300: Bitva u Thermopyl je stejně, jako tomu bylo v případě Sin City, film snažící se přepracovat předlohu obrázek po obrázku, pokud možno (a jak šéfové studia dovolí) věrně, a to za silné výpomoci digitálních triků. A právě tady se střetává poetika vyprávění grafického románu (opravdu to není totéž co komiks) s technikou filmového vyprávění.

Dost přetažená expozice, která jako jediná část filmu nabízí jakýs takýs děj – odchod vojáků ze Sparty – a zakládá motiviku postav, je oním výše zmíněným gulášem poněkud přeplněna. Předloha se totiž ničeho nebojí a skáče do děje pěkně rovnýma nohama a až pomocí neutrálního vypravěče retrospektivně čtenáři dovysvětlí, v těch pravých momentech, kdy se v reálném čase nic moc neděje, jak se to vůbec celé semlelo, proč a kam jdou a tak dále. Jenomže tohle si filmový trhák hollywoodské provenience nemůže dovolit, ten musí divákům dost polopatě vysvětlit, ba přímo ukázat úplný začátek, pěkně chronologicky. Pravda, vypravěč zde je, jenomže nikterak neutrální, tuto roli naopak zastává jedna z postav účinkující v samotném boji, aby snímek v samém závěru dostal příjemný twist příběhu kompletně zpětně vyprávěného, pouze divákům vyjevovaného aktuálně. Nicméně původní děj ve své jednoduchosti dostává v tomto úvodu na krk docela těžký kus kamene, aby ho vláčel dál, a o to má pak snímek obtížnější úlohu, když chce rozjásat předlohy neznalého diváka. Zároveň musím upozornit všechny nadšence, již si každý den aspoň třikrát pouští jeden z úchvatných filmových trailerů, aby v prvních dvaceti minutách filmu neztráceli trpělivost: i přes fakt, že mnohé bonmoty házené v plén Leonidem v ukázkách jsou ve filmu značně otupeny, dojde nakonec na vizuální orgie. Jejich ochutnávku dostanete už v této rozvleklé pasáži, ba co víc, orákulum (v předloze docela odbyté) získalo ve filmu mnohem více prostoru, a než holčina v hedvábí padne na zem, aby předala zprávu bohů, bude alespoň mužské publikum slintat blahem.

Ty pravé hody však nastanou, jakmile se první Peršan přiblíží na dosah spartského kopí. Tvůrci chtěli, aby boje působily jako balet, což se víceméně povedlo. Ale ne zcela. Scény, kde bojovníci v rudých pláštích postupují vpřed a dávají jednotkám Xerxa, perského krále-boha, co proto, by se daly spočítat na prstech jediné ruky. Jestli ony flasbacky, ať už časem nebo prostorem, působí v úvodu filmu tíživě, pak zde teprve pořádně přibírají na váze. Dochází v nich totiž občas k zbytečnému a často otravnému přidávání děje, který v předloze není, a film se tak snaží proplétat do boje několika Sparťanů proti přesile nitky jakéhosi příběhu, jako by šlo o určitý sebeklam vštěpující divákům myšlenku, že tam děj opravdu je, ačkoliv tam pro něj není žádné místo. Boj pokračuje dalšími efektními půtkami plnými zpomalených záběrů (jako i celý zbytek filmu), jež na moment ukazují hereckou a digitální realizaci jednotlivých obrázků z předlohy. Toto je stejný průvodní jev jako v průkopnickém Sin City, nicméně poetika původního 300 těží právě z monumentality a magičnosti jednotlivých výjevů, a tak se všichni můžete těšit na prodloužené záběry na rozpohybovaná políčka grafického románu. Obzvláště takový pohled na bouří sužované perské loďstvo je opravdu chuťovka.

Co je problém a zároveň slabina filmu, jsou postavy. Leonidas je čirý a průhledný jako křišťál, jeho vojáci zrovna tak. Xerxes je už o něco zajímavější, ale jeho vztah k čemukoliv je taktéž statický. Jedinou v předloze trochu pohnutou postavou je zohyzděný skřet, potomek prchlého Sparťana, jenž se zprvu chce přidat k našim hrdinům, ale nakonec to s ním dopadne trochu jinak. Tvůrci filmu si s tím opět poradili po svém. Očekávají menší znalost předlohy, a tak se na plátně objevují situace váhání, které jsou ale zpravidla již silně determinovány. Naopak v onom guláši odehrávajícím se ve flashbacích ve Spartě už je práce s postavami trochu více rozvedená. Bohužel ale nese stejné stigma jako celá tato část filmu, jizvu zbytečnosti. Předloha vnitřní vývoj postav nepotřebovala, tak proč ho cpát do filmu? Každopádně ale zbytek aktérů, skálopevně předurčený umřít, či bojovat, funguje jako jednosměrná adorace kultu těla a jakýchsi vznešených ideálů, aniž by došlo k nějakému prohřešku vůči povedené stylizaci do starověkého fantasy prostředí. Herecké výkony, jež zůstaly zachovány v souladu s předlohou, fungují paradoxně, vzhledem ke své přímočarosti, skvěle. Takový Xerxes je na filmovém plátně snad ještě lepší než na papíře a to se rozhodně počítá.

Co je ale zásadní chybou celého filmu, a teď opomeňme nastavování stopáže pomocí zbytečných dějových odboček, je absence jakéhokoliv vrcholu onoho krvavého gejzíru. V jeden moment před vámi válečníci doslova tančí tanec smrti a po přerušení zase utíkají před naštvaným nosorožcem a vy pořád čekáte, kdy dojde k onomu BOOM okamžiku, který známe z mnoha bitevních scén typu příjezd Gandalfa v boji o Helmův žleb v Pánovi prstenů. Do poslední chvilky čekáte, že obklíčená skupinka bijců v té nejzoufalejší situaci rozpoutá řež největší, ale právě tady veškeré očekávání sráží ona opravdu malinká historická autentičnost, a sice, že těch tři sta chrabrých Sparťanů musí umřít hrdinskou čili bolestnou smrtí, a tak se taky stane i ve filmu. Nic nenapraví ani ona závěrečná scéna, kdy se už už má střetnout armáda Řeků vedená těmi Sparťany, co zůstali v rodném městě, když nesouhlasili s bojechtivým Leonidem, a ona dlouze u pobřeží zdržovaná sebranka Xerxova. Vše utnou titulky a přichází pocit tak dobře známý všem bulimikům – pěkně se napapáte, ale pořád máte hlad.

300, ať už v původní či filmové podobě, rozhodně stojí za to. Novodobý grafický opus, počátek, který značí nový směr, proud kinematografie se vidí jenom jednou za čas. Ale nečekejte nic víc než řádně rozpatlaný a lahodný předkrm, jakým je v podstatě už samotný trailer, jakýsi učebnicový příklad digitální poutavosti. Pokud se v tomto chutném soustu nechcete nijak rýpat, pak raději zůstaňte u traileru a dál spokojeně přežívejte v iluzi, že tohle je opravdu natřískaná řežba. Ovšem jestli jste si již přečetli předlohu, nemáte jiné volby, protože něco takového v pohybu je pro fanouška povinnost.

300: Bitva u Thermopyl (USA 2007)
Režie: Zack Snyder
Scénář: Zack Snyder, Kurt Johnstad, Michael Gordon, Frank Miller, Lynn Varley
Kamera: Larry Fong
Hudba: Tyler Bates
Hrají: Gerard Butler, Lena Headey, David Wenham, Dominic West, Vincent Regan, Rodrigo Santoro, Andrew Tiernan