5. festival krátkých filmů 2010: Pražské Shortky, deník recenzenta II

Ptáčata / Smáfuglar

Barvité Benjaminovy sny (Betty banned sweets, režie: Michelle Savil, Nový Zéland 2008) jistě potěšily všechny příznivce Napoleona Dynamita či Procitnutí v Garden State, švýcarsko-turecká koprodukce Kořeny (Racines, režie: Eileen Hofer, 2008) byla dalším ambiciózním příspěvkem do řady snímků tematizujících rodičovskou lásku jako nikdy nehynoucí zdroj naděje v lepší budoucnost a italská Pomalá hra (La partita lenta, režie: Paolo Sorrentino, 2009) potěšila intenzivní obrazností a nevtíravou uvěřitelností předkládané paralely života a ragbyového zápasu. Jako šestý ze sedmi se navíc zjevil snímek, který všechno změnil. Ptáčata islandského režiséra Rúnara Runarssona byly bezpochyby největším emocionálním direktem letošního ročníku. Zdánlivě banální příběh jednoho večera, kdy se dvojice hrdinů přiblíží definitivní ztrátě nevinnosti, se díky režisérově schopnosti vyprávět, leč nevydírat, i intenzivní autenticitě hlavních hereckých představitelů přetavil v zážitek, který by vás neměl minout.

Famózní Espaňola!

Náhradnice / Éramos pocos

Za kvalitativně nejvyrovnanější festivalový blok letošního ročníku neváhám označit kolekci věnovanou španělské kinematografii. Krátkometrážní tvorba má ve Španělsku nejen dlouholetou tradici, ale zjevně i širokou diváckou oblibu a důslednou dotační podporu. Přesvědčivým důkazem o vysoké úrovni tamních kraťasů byla reprezentativní šestice, které vynikalo žánrovou pestrostí, naléhavostí témat, svěžím humorem i precizností technického zpracování. K naprostým vrcholům tematického bloku jistě patřil rozpustile hořký mikromuzikál 7:35 ráno (7:35 de la mañana, 2003) režiséra Nacho Vigalonda, jenž se v roce 2007 blýsknul i povedeným celovečerním debutem – mysteriózní hříčkou o cestování v čase Los cronocrímenes, rozverná komedie Náhradnice (Éramos pocos, režie: Borja Cobeaga, 2007 – nominace na Oscara v kategorii nejlepší krátký film) o domnělé tchýni, jež zachránila zetě i vnuka před nebezpečím uhnití za živa, či vizuálně vytříbený portrét praktik obchodníků s bílým masem a jejich obětí v emotivním snímku Lže (Miente, Španělsko 2008, režie: Isabel de Ocambo – film byl oceněn státní cenou Goya). Závěrečná černá oliva kolekce, snímek Strašidelný dům (El tren de la Bruja, 2003, režie: Koldo Serra), navíc hravě posloužil jako spolehlivý doklad skutečnosti, že Španělé hrají prim i v hororovém žánru. Po jeho zhlédnutí se i pozděnoční četba románu Stephena Kinga To proměnila v konejšivou ukolébavku, pomáhající znavenému tělu připravit se na jeho poslední festivalovou noc.

Den třetí: Vyhlášení, perverze a fotbal!

Jsou věci, na které nikdy nezapomeneš

Svůj poslední festivalový den jsem nastartoval návštěvou tematického bloku věnovanému nejpopulárnější míčové hře. Ač sám jsem bytostí fotbal příliš nemilující, pětici filmů o kopané, již stylově zahájilo klasické Passerovo Fádní odpoledne jsem zkonzumoval bez nejmenších potíží. Švýcarské Míče (Las pelotas, režie: Chris Niemeyer), vtipně kombinující fotbal, genetiku, chlapské přátelství a (mimo)manželský sex a poněkud drasticky humorný snímek Jsou věci, na které nikdy nezapomeneš (Porque hay cosas que nunca se olvidan, režie: Lucas Figueroa, Španělsko 2008) patřily k vybraným specialitám, italské Utkání (Il torneo, režie: Michele Alhaique, 2008) pak dalo na srozuměnou, že odkaz neorealizmu stále žije.

Belgický nářez:

Poslední Červená Karkulka

Retrospektiva Jana Kounena se následně ukázala být soustem stravitelným pouze pro vybrané jedince, k nimž se ovšem s radostí počítám. Tvorba belgického solitéra totiž velmi často připomíná optiku buvola nadupaného amfetaminy. Široká inspirační základna Kounenovy tvorby zahrnuje splatterové začátky Petera Jacksona či Sama Raimiho ve filmech Gisèle Kérosène a Vibroboy, vynalézavou posedlost postfreudovskými interpretacemi pohádkových archetypů – v Poslední Červené Karkulce se Kounen profiluje jako spojovací článek režijních stylů Davida Lynche, Jean-Michela Jeuneta a Marca Cara, jenž ostatně ve snímku i hrál či urputnou tendenci opájet diváka groteskním hnusem. Kounen je zběsilý rarach chroustající divákovy emoce s vervou Marfušina chrupu. Někomu rozum velí okamžitě opustit sál, mě Kounenova retrospektiva motivovala k rozšíření domácí videotéky a zároveň poskytla šťavnatou sobotní tečku před ceremoniálem vyhlášení výsledků.

Vyhlašovacího aktu se opět s grácií sobě vlastní ujala dvojice Babčáková a Žáček, jejichž rozpustilým klauniádám tentokráte velmi zdařile asistovala nejen lehce rozpačitá porota, ale i švédský státní zástupce. Výsledky pak jen potvrdily kompetentnost poroty i již zmíněný soulad jejích názorových stanovisek s diváckým ohlasem (přiznám se, že ocenění Pozdního sběru a zejména Ptáčat mě pokousalo blahem a pokušením vystřelovat špunty). Prostory Světozoru se poté ponořily do víru závěrečné oslavy, která předcházela poslednímu, v podstatě již rekapitulačnímu dni festivalu. V neděli jsem ale bohužel již nemohl být přítomen.

Výsledky 5. ročníku Festivalu krátkých filmů v Praze:

Kořeny / Racines

Hlavní cena poroty: (dotace pět tisíc eur):
Ptáčata (Smáfuglar), režie: Rúnar Rúnarsson, Island, 2008.

Zvláštní uznání poroty:
Kořeny (Racines), režie: Eileen Hofer, Švýcarsko-Turecko, 2008.

Zvláštní uznání poroty a Divácká cena:
Pozdní sběr (Slitage), režie: Patrik Eklund, Švédsko, 2009 .

Coda:

5. ročník pražského festivalu krátkých filmů lze rozhodně označit za vydařený. Protože nešlo rozdvojit se, a vidět tak zcela všechno, našly se samozřejmě programové bloky, které jsem musel oželet. Absence bolela zejména v případě kolekcí Zkrat, tedy pěti krátkých filmů o lásce v podání mladé ruské režijní generace, Made in Japan, jež představila výkvět asijské progrese či Labo, věnované experimentálnímu filmu. Žádoucí pestrost nabídky je jedním ze znaků festivalu, který během pěti let své pražské existence kontinuálně roste v silného hráče na (nejen) evropském poli. Ve spojení s precizní organizací, příjemnou atmosférou a milými světozorskými hosteskami tak vzniká komplexní zážitek, který nelze než si vynachválit. Klaním se s nadšeným výhledem na 6. ročník. Pražské Shortky za rok nashle a třikrát zdar!