Alois Nebel vykračuje z mlhy české kinematografie jen napůl

Adaptace černobílého komiksu tvůrců Jaroslava Rudiše (spisovatel) a Jaromíra 99 (výtvarník a hudebník) popisuje životní etudy mlčenlivého výpravčího Nebela (Miroslav Krobot), pracujícího na sklonku revolučního roku 1989 v zapadlé jesenické zastávce Bílý Potok. Film, jehož scénář napsali sami autoři komiksu, si nejvíce zakládá na podmanivé vizuální stránce. Ta vznikala náročnou technikou rotoskopingu, jejíž výsledky šlo v minulosti zhlédnout například v Temném obrazu s Keanu Reevesem. Jedná se o metodu animace využívající jako podklad pro konečný snímek živou hereckou akci.

Už první záběry filmu tak nabízejí neobyčejný exkurz do opuštěných lesů deštivého Jesenicka. A následná sekvence démonického příjezdu lokomotivy jenom potvrzuje, že Alois Nebel nabízí opravdu mimořádnou podívanou. Oku lahodící jsou zejména pasáže, kdy zamyšlený Lojza stojí v pokoji, kolem něhož projíždí vlak, a jeho světlo na okamžik zahltí celou místnost. Obraz rovněž výtečně doplňuje vhodně zvolená ambientní hudba. Problém ale nastane zhruba po půl hodině, když se ona neobyčejná stylizace začne poněkud okoukávat a divák zesílí svá očekávání ohledně děje.

Nevadí, že rychlost vyprávění není vysoká, to k podobně laděným příběhům patří. Horší je, že velkou část stopáže se poněkud nevstřícně nakládá s informacemi, což vytváří určité nejasnosti ohledně chápání několika scén. Ve filmu se kupříkladu od začátku vyskytuje postava němého muže (Karel Roden), o kterém se dlouhou dobu vůbec nedozvíme, kdo vlastně doopravdy je. Nezřetelně působí i zamlžené flashbacky z roku 1945. Dezorientace v ději dohromady s klimbajícím tempem tak zákonitě přináší pocit nudy.

Podobně záhadné zůstává chování některých vedlejších postav, obzvláště v samotném závěru, v němž se těžko hledá třeba jasná motivace pro počínání starého Wachka (Alois Švehlík). Ti, kteří četli původní komiks, budou pravděpodobně takovýmto jemným nuancím rozumět daleko lépe a celé dílo jim bude připadat zdařilejší než těm, kdo předlohu neznají. To ovšem jen potvrzuje skutečnost, že tvůrci selhali ve schopnosti dobře a srozumitelně vyprávět příběh.

Přitom je vidět, že zde tkví ohromný potenciál. Protože tam, kde se děj neskrývá pod tajemný žánrový kabát, nabízí několik výborných, civilně laděných momentů. Příkladem budiž velká část Nebelovy pražské eskapády na Hlavním nádraží. Vánoční večer, který Alois tráví s paní Květou (Marie Ludvíková), ukazuje dvě zestárlé opuštěné duše, kterak si k sobě postupně hledají cestu. Divák tedy alespoň tuší, co se před jeho očima odehrává, a nemusí pociťovat nechtěný zmatek.

Alois Nebel by tedy ve výsledku neměl být považován za novou štiku v rybníku české kinematografie. Nicméně si zaslouží alespoň částečnou pochvalu, protože domácím filmařům ukázal, že u nás lze točit snímky, které vypadají světově. Pohled na deštěm zkrápěnou či sněhem zapadající krajinu nebyl už dlouhou dobu ve filmu obohacen o tak magický rozměr.

Alois Nebel (2011)
Režie: Tomáš Luňák
Scénář: Jaroslav Rudiš, Jaromír Švejdík (Jaromír 99)
Kamera: Jan Baset Střítežský
Hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden
Délka: 87 minut
Premiéra v ČR: 29. 9. 2011