Andělé a démoni – kvazikontroverzní pseudotrhák

Ještě nedávno by Vatikán symbolologa Roberta Langdona nejraději hodil inkvizici do mučírny, když v Da Vinciho kódu odhalil jedno z nejstřeženějších tajemství církve. Teď ale, když umřel papež a tajemný únosce má v moci všechny čtyři kandidáty na jeho nástupce, musejí ho požádat o pomoc. Navíc totiž z laboratoří CERNu uloupili antihmotu nesmírné síly a z tajemna zašlých věků se vynoří tajná společnost Iluminátů, která kdysi dávno vyhlásila katolické církvi boj na život a na smrt. Je zcela logické, že tyhle události budou spolu hodně souviset. Zdá se, že teď je ta pravá chvíle pro skoncování s Vatikánem jednou provždy. Profesor kutající v zaprášených archivech, louskající letité historické záhady jako hlavolamy z křížovkářského časopisu, je v takové situaci zřejmě jedinou nadějí…

Andělé a démoni jsou pokračováním Šifry mistra Leonarda, i když v knižní podobě vznikli dříve a obě patří již celá léta mezi nejprodávanější tituly na světě. Přitom nestojí tyhle „bestsellery“ za nic moc – a je mi jasné, že jsem si teď jedinou větou udělal armádu zapřisáhlých nepřátel. A to musím ještě vzpomenout, že tyhle mudrlantské příběhy jsou založené na literárních krádežích a nejjednodušším psaní stylem laciného braku, tváří se hluboce a sofistikovaně a jejich jediným štěstím je, že masoví čtenáři nejsou moc zběhlí ve většině jejich témat a že Brown dokáže přerušovat děj vždycky tak chytře, abyste museli číst dál. Aby to nepůsobilo, jako že mi Dan Brown přebral holku, ke kladům jeho knih patří to, že můžou mnohého čtenáře zmanipulovaného propagandou o „šokujícím“, „kontroverzním“, „geniálním“ a „historii zcela jinak osvětlujícím“ díle přivést k zájmu o věci, které by mu jinak nikdy ani nenapadly. Jejich zfilmování nemá pražádného smyslu kromě třesení zlatým oslíkem. Hlavně po průšvihu z minula tudíž oceňuji především odvahu všech zúčastněných znovu se do toho pustit a hlavně nedělat ty samé chyby, které z Šifry mistra Leonarda udělaly snad nejdýchavičnější blockbuster, co kdy spatřil světlo světa. V mnoha případech se jim to celkem povedlo, ve stejném množství ostatních spíše ne.

Především by hlavní postavy neměly tolik mluvit. Proto se vše musí vysvětlovat za pochodu, aby se zabránilo těžké statičnosti předchozího filmu. Pokud divák nezná knihu a není tak nějak mnohem víc než jen průměrně vzdělaný, rychle se v tom zmatku kostelů, symbolů, památek a náhodně vybraných faktů z historie ztratí… Ale nevadí, pojďme dál. Když Šifra byla tak ubíjející, až se vám muselo zdát, že jste snad mrtví, tady je potřeba přidat na dynamičnosti. Místo mluvících hlav tak děláme přelety kamery jak diví a všechno vysvětlujeme za pochodu, v neustálém běhu a náhlých rozřešeních letitých záhad v takovém tempu, že bychom Langdona museli vystřelit na Měsíc, jestli chceme zanechat příštím generacím alespoň nějakou. Pak, když už se zdá, že je všechno jasné a bude následovat ohnivé finále, nadejde čas pro zvraty. Je jich hodně. A jsou překvapivé, ale působí tak literárně vykonstruovaně, že vás nijak zvlášť nevzruší…

Tak proč je to o tolik lepší film než jeho předchůdce? Podobně jako v Šifře, protože Tom Hanks je i přes chvilkové zatemnění mysli při výběru rolí pořád ještě prvotřídní herec. Protože krásná Ayelet Zurer a charismatický Ewan McGregor mu výborně sekundují. Protože Italové hrají (a hlavně mluví) stokrát lépe než Francouzi minule. Protože i když nemohli natáčet na autentických místech, odvedli architekti tak výbornou práci, že jejich Vatikán působí mnohem životněji než sterilní Paříž a Londýn bez atmosféry v předchozím filmu. Protože scenáristi se poučili, k pochybnému Goldsmanovi se přidal profesionál Koepp a i za cenu značné nesrozumitelnosti a okleštění vysvětlovaček i děje dodali filmu pohyb. A hlavně proto, že hudbu k filmu složil geniální Hans Zimmer a postaral se tak, i když si to většina diváků nikdy neuvědomí, o drtivou většinu jejich silných pocitů. Dosahuje svými kompozicemi zase jednou tak silných efektů, o jakých by se mnoha filmům bez nich mohlo jenom zdát. Poslouchat jeho tóny může vnímavějšího diváka uvést do naprostého vytržení. A Ron Howard se tak již podruhé zařadil do dlouhé řady režisérů, kteří by mu měli ruce nohy líbat za to, že jejich film pozvedl o několik tříd výš. Jeho díla přitom byla vždycky dost konverzační (vrcholu toho dosáhl v nedávném brilantním Duelu Frost/Nixon), ale neztrácela přitom ze zřetele filmovou složku. Až dokud nepřišel ďábel v podobě nestravitelné Šifry…

Celkový závěr tedy zní, že tvůrci se napodruhé z Brownova díla pokusili udělat filmovější (= zábavnější) snímek, ne tak utahaně popisný jako v prvním filmu. I když ale tolik nebolí sledovat ho, a s přimhouřením oka je i celkem zajímavý, pořád to není bůhvíco. Jinak platí téměř to samé, co u Da Vinciho kódu – pokud znáte knihu, nedívejte se na film, a pokud jste viděli film, nemusíte číst knihu. Jedno z téhle demagogické pseudointelektuálské zábavy je pro váš čas obětí víc než dostatečnou.

Andělé a démoni (Angels & Demons, USA – 2009)
Režie: Ron Howard
Scénář: Akiva Goldsman, David Koepp podle románu Dana Browna
Kamera: Salvatore Totino
Hudba: Hans Zimmer
Střih: Dan Hanley, Mike Hill
Hrají: Tom Hanks, Ayelet Zurer, Ewan McGregor, Stellan Skarsgard, Armin Mueller-Stahl, Pierfrancesco Favino, Nikolaj Lie Kaas
Premiéra v ČR a SR: 14. 5. 2009
Délka: 138 minut