„Nejkontroverznější snímek festivalu v Cannes.“ Tak mimo jiné
bývá označován von Trierův nejnovější film, který na loňském
ročníku předávání Zlatých palem opravdu rozproudil silné emoce.
Antikrist láká. Přinejmenším náročnější část publika. Láká svým
názvem, láká von Trierovou pověstí podivínského génia, láká svou
kontroverzí. Láká neuchopitelností. Antikrist je temný a neprostupný.
Antikrist nutí k zamyšlení, a to nemají diváci, kteří se chtějí
především bavit, rádi, protože je vytrhuje z jejich diváckého
poklidu…
Po svém uvedení do českých kin (a vlastně už dříve – na filmovém
festivalu v Karlových Varech) vzbudil Antikrist velmi rozporuplné reakce:
vlnu nadšení, vlnu odporu, a pak samozřejmě i drobnou smířlivou vlnku,
která film sice opatrně chválí, ale tak docela neví, za co. Opusťme pro
zjednodušení klasické dělení na kritiky a diváky; v dnešní době se
kdekdo cítí být povolaným a ti soudnější z diváků mají často
trefnější postřehy než někteří samozvaní kritici. Zatímco část
obecenstva Antikrista nechápe („Film totiž buď nemá pointu, nebo je tak
dokonale skrytá, že ji nikdo nevidí.“ – xxmartinxx, Kfilmu.net), jiní
jej více nebo méně úspěšně interpretují („Spíš než sado porno je
ale film podobenstvím o útlaku žen, jejž nevymítil žádný civilizační
pokrok.“ – Šimon Šafránek, Týden) nebo raději přisuzují snímku
více možných interpretací („Všechny výklady zůstávají
otevřené.“ – Kamil Fila, Aktuálně.cz), najdou se i tací, kteří jej
jednoduše uctívají („Vždyť tohle je Trier, boha jeho.“ – AngelAngie,
ČSFD.cz). Na čí straně stojí pravda, se s jistotou přirozeně říci
nedá. Nepokoušejme se tedy o jednoznačné soudy a pojďme se podívat,
o čem by to být mohlo.
Děj je v podstatě triviální. Zatímco se ústřední pár (Willem Dafoe
a Charlotte Gainsbourg) věnuje erotickým hrátkám, otevře si jejich malý
synek ohrádku a vypadne ven z okna. Matka se psychicky zhroutí. Manžel,
terapeut, se rozhodne, že se jejího léčení ujme a odveze ji do Edenu –
místa hluboko v lesích, kde jí chce pomoci čelit strachu. Léčba se však
nedaří a ženin stav se stále zhoršuje. Nakonec film vyvrcholí v krvavý
střet, za který by se nemusel stydět ani Quentin Tarantino. Pořád vám to
nepřipadá zajímavé? No dobře, o tomhle to asi nebude.
Film totiž není ani hororem, ani PWP (porn without plot – porno bez
zápletky), jak mnozí tvrdí, ale alegorií plnou symbolů a archetypů.
Přestože se však o von Trierovi často mluví jako o ďábelském
manipulátorovi či šílenci, přestože se říká, že si ze svých diváků
utahuje a zkouší, co vydrží, přestože v kontextu tohoto filmu někdy
bývá sám považován za titulního Antikrista, je dlužno říci, že se
opravdu snaží své záměry co nejvíce osvětlit. Ovšem, nevyzradí je
úplně, neboť pak by se jednalo o zcela jiný druh filmu. Filmu, jakých je
dnes bezpočet a jakých bude bezesporu natočeno ještě hodně. Indicií však
nabízí dostatek.
Prolog
Zpomalené záběry, černobílé provedení i skvělá hudba dodávají
prologu fascinující atmosféru a nechávají tušit narcistickou dokonalost
filmu. Záběry kopulující dvojice jsou v extrémním zpomalení opravdu
obscénně podmanivou podívanou. S milostným aktem ostře kontrastuje smrt
dítěte. Stejně důležité jako velkolepé výmluvné scény jsou u von
Triera i malé detaily, všimněte si, že ještě než syn ústřední dvojice
vypadne z okna, shodí ze stolu trojici figurek nesoucích jména Tří
žebráků – motivu, který se bude ve filmu hojně opakovat. Prolog a epilog
jsou také jediné části filmu, kde zazní hudba – Händelova skladba
„Lancia Chi’o Pianga“.
Kapitola 1 – Žal
Ostatní části jsou sice v barevném provedení, ale neočekávejte
standardní, pestře barevný snímek. Ve filmu se střídají stroze
působící scény zabrané digitální kamerou se snovými sekvencemi
kolorovanými po vzoru klasického malířství. Po smrti dítěte trpí žena
výčitkami svědomí a hlubokým žalem. Muž se rozhodne vzít ji do své
péče a proti její vůli odváží manželku z nemocnice, kde je
hospitalizována. Divákovi se může oprávněně zdát, že se chová až
nepřirozeně chladně, ostatně z ženiných úst to ve filmu i výslovně
zazní. Je však třeba si uvědomit, že jako ztělesněná racionalita ani
jinak jednat nemůže. („Druhdy netečný manžel se náhle stává
vševědoucím terapeutem, jenž věří, že svou ženu dokáže vyvést ze
spletitého křoví beznaděje.“ – Marigold, MovieZone.cz). Dalším
důležitým prvkem filmu je seznam věcí, z nichž má žena strach, který
společně sestavují. Jednou z hlavních položek je místo se symbolickým
názvem Eden (Ráj). A právě sem, na chatu uprostřed hustých lesů, se oba
přesouvají, aby se pokusili zlepšit ženin stav. Kapitolu příznačně
uzavírá obraz rodící srny – Žalu.
Kapitola 2 – Bolest (Chaos vládne)
Zdá se, že divoké přírodní prostředí ženě vážně nesvědčí. Na
dřevěné lávce (která je na první pohled bezpečná) vezme do zaječích a
zmizí v lese. Ale brát film jako příběh jednoho psychického problému by
bylo příliš jednoduché. Už samotný název napovídá, že si bude
zahrávat s ďábelskými mocnostmi. Hledat však konkrétní postavu
Antikrista nelze – Satan je ve všem a v ničem. Na čas obsadí místo ve
vrcholu „pyramidy strachu“ (žebříčku zmíněném v předchozím
odstavci), je v přírodě, v lidské přirozenosti, v hlavní hrdince…
Nelze na něj přesně ukázat, ale přesto ho zřetelně a jasně cítíte.
Když žena slyší dětský pláč, můžeme na to nahlížet jako na příznak
duševní choroby, ale stejně dobře to můžeme považovat za ďábelské
svody. Dokonce i dizertace, kterou žena na chatě psala minulé léto, se
věnuje podobnému tématu – středověké inkvizici. Zhlédnete-li ještě
surrealistické scény (Willem Dafoe v dešti žaludů), dráždivé dialogy
(„Freud už je ale mrtev, ne?“) a nervy drásající ženiny záchvaty,
pomalu začnete pronikat do složité sítě symbolů, kterou režisér pro
diváky přichystal. Na konci kapitoly objeví muž v kapradí lišku
požírající sebe samu a ta démonickým hlasem pronese: „Chaos vládne“.
Ač by to měl být nejspíš jeden z nejsilnějších momentů filmu, stává
se kvůli nevydařenému zpracování jedinou scénou, která vám možná na
tváři vyloudí úsměv („Nejvíce obranných reakcí v podobě
křečovitého smíchu vyvolává mluvící liška, pronášející: „Chaos
vládne!“ Je to takový lakmusový papírek, ukazující, jste-li ve filmu,
nebo jste zůstali před branami.“ – Petr Stránský,
CinemaMagazine.cz).
Kapitola 3 – Zoufalství (Gynocida)
Prostřednictvím tématu zmíněné dizertace se otvírá další
z pohledů na celé toto dílo. Rozdíl mezi zlem páchaným na ženách a zlem
v ženách, o kterém se v knize, z níž žena čerpá, mluví, přestává
být zřetelný a odhaluje se nám ďábelská přirozenost žen. Také rozdíl
mezi posedlostí a přirozeností už nelze vnímat. „Ženy neumí ovládat
své tělo, dělá to za ně příroda,“ prohlásí žena a toto proroctví se
v další části filmu ukáže jako děsivá pravda. Ženin sestup do
démonického lůna přírody už je nepřehlédnutelný. Scéna, kde se oba
hrdinové milují v kořenech stromu, do kterých jsou zapletena bledá
ženská těla, je nejen důkazem tohoto tvrzení, ale i úchvatným filmovým
obrazem, který vám z hlavy hned tak nezmizí. Ve třetí části se nám
také blíže odhaluje motiv Tří žebráků. Je zakreslený na mapě
hvězdného nebe, kterou muž najde v podkroví chaty. Těmito Třemi žebráky
není nikdo jiný než Žal, Bolest a Zoufalství, tedy laň, liška a
vrána – symboly, které nás provází každou jednotlivou kapitolou. Do
popředí se dostává také motiv, který určuje hlavní napětí filmu –
archetyp mužství a ženství v té nejsyrovější podobě. Takže když
žena rozdrtí mužovy genitálie, je to nejen útok na tuto podstatu, ale
i pokus o přetržení pouta mezi oběma pohlavími. A na konci kapitoly už
předpokládáme objevení vrány – Zoufalství. A opravdu, muž
(nezapomínejme, že představuje rozum) ji vlastníma rukama vyhrabe z hlíny
v liščí noře, kam uprchne před ženou. Vyhrabe ji, ale už není schopen
umlčet její křik… Všimněte si, že zatímco v reálu jsou žal, bolest a
zoufalství emocemi, které zmítají ženou, v této symbolické rovině jsou
vždy objeveny mužem.
Kapitola 4 – Tři žebráci
„Když přijdou Tři žebráci, někdo musí zemřít,“ říká žena
v poslední kapitole filmu. Zatímco muž už vlastně mužem není, žena je
stále ženou ve své nejděsivější podobě. Dramatické ustřižení
vlastního klitorisu pak už vyznívá jako poslední zoufalý pokus oddělit se
od své ženské podstaty i sexuálního pouta, které ji váže k muži.
Jenže, jak hlavní hrdinka sama říká, „Všechno je zbytečné“. A Tři
žebráci skutečně přijdou. I jako souhvězdí i ve své zvířecí
podobě. Jak už bylo předpovězeno, někdo musí zemřít, a také zemře.
Mimochodem, když v prostřizích opět vidíme synův pád z okna, můžeme
si všimnout, že teď za oknem stojí laň.
Epilog
Pokud si myslíte, že smrtí ženy zmizel i samotný Satan, vyvede vás
závěr filmu z omylu. Když muž odchází z Edenu (který působí jako
krutá parodie na Rajskou zahradu), jdou proti němu stovky žen. Po zhlédnutí
filmu je to opravdu mrazivá scéna.
Jak je jasně vidět a neustále je to připomínáno, dívat se na
Antikrista jako na realistický film, je stejné jako považovat poezii za
nudný, podivně napsaný příběh. Hlavní síla filmu je totiž v jeho
alegoričnosti, a pokud zde něco ruší, je to zbytečná snaha
o realističnost, která je v některých scénách dodržena, zatímco
v jiných zůstává opomenuta. Proč muž nemůže sundat brusné kolo, které
mu žena zavrtá do nohy, bez hasáku, když můžete jen říct, že ho sundat
prostě nemůže? Vždyť v jiných částech filmu je reálnost některých
situací přinejmenším pochybná (například scény, ve kterých se objevuje
některý ze Tří žebráků) a nikomu to v nejmenším nevadí. Tedy pokud
přijme metaforičnost filmu a nelpí na strohé pragmatické interpretaci
(„Na celkovém dojmu mu ubírá poněkud nereálný děj, který se však
v závěru stává o něco reálnější.“ – Štěpánka Pavlů,
Topzine.cz). Přece jen, když je řeč o Satanovi, musíme trochu popustit
uzdu fantazie. Ani neexistující souhvězdí Tří žebráků se nezhmotňuje
každý den. V mnoha ohledech se ale neshodnou ani ti, kteří svůj názor
v hlavních bodech sdílejí („Pro ty, kdo věří v postmodernu, je
Antikrist novou biblí.“ – Kamil Fila, Aktuálně.cz; „Bez epických
vějiček a postmoderních žánrových lepenic.“ – Marigold,
MovieZone.cz). Ano, pro pochopení Antikrista bezesporu musíte přemýšlet,
musíte si dokonce vymýšlet, a pak vám film může dát vysvětlení, které
vás uspokojí. („Ortodoxní trierovci samozřejmě nesouhlasí, nejspíš
však pouze díky tomu, že si do filmu dokázali domyslet všemožné aspekty,
které daly vzniknout pro ně velmi komplexnímu dílu (film je však bez
jakéhokoli sporu postrádá).“ – Svobik, Gorilla.cz). Nebojte se,
nemusíte být ortodoxními trierovci, abyste si z filmu něco odnesli. Jen
stačí přistoupit na von Trierovu hru a sledovat indicie, které vám
nabízí. Antikrist je film, u kterého nemůžete vypnout hlavu a bezduše
sledovat děj. Jinak snadno získáte dojem, jaký dílo udělalo na některé
diváky: „Velevážený filmový a seriálový tvůrce, Lars von Trier“ –
xxmartinxx, Kfilmu.net, natočil bezduchou změť obrazů a „…prostřední
část Antikrista se pak už pouze topí v nijak zajímavě podané
psychologické konverzačce, která je občas rozčeřena nějakým tím
syrovějším záběrem na intimní partie.“ – Svobik, Gorilla.cz.
Pokusil jsem se zde o interpretaci, která si neuzurpuje právo na
univerzální platnost a u filmu jako je tento ani nemůže. Antikrist se
totiž vzpírá jakékoli jednoznačnosti, pouze nabízí bohatou nabídku
vzájemně propletených symbolů, která umožňuje na dílo nahlížet
z mnoha perspektiv. Budiž tedy poselstvím této recenze staré rčení „Kdo
hledá, ten najde“. A opravdu nemusí být ortodoxní trierovec. Nejenže
film nabízí bohatou alegorii, zahalenou do puntičkářsky precizního
zpracování, překypuje přitom ještě syrovostí a obrazovou expresivitou.
Nejsou snad symboličnost a syrovost právě ty vlastnosti, které přisuzujeme
Satanovi?
Pokud chcete příjemně strávit večer a nechat stranou starosti, sáhněte
raději po nějakém z dílů Harry Pottera (poslední kniha se podle všeho
dočká dokonce dvoudílného filmového zpracování, aby toho náhodou nebylo
málo). Jestli se ale rozhodnete pro Antikrista, doporučuji vám vzít si
celodenní volno a obrnit se pevnými nervy. A ani pak není jisté, že vám
jeho sledování něco přinese. Tohle totiž není film, který byste mohli
vidět od osmé večer na TV Nova, dost možná se to nebude podobat žádnému
filmu, který jste kdy viděli. Antikrist je jedinečné dílo. A těžko ho
lze řadit mezi běžné filmové počiny.
Dávám 95 %, nejen za výjimečnost celého počinu, ale i za skvělé
herecké výkony ústřední dvojice, na kterých celý snímek stojí.
Dokonalé, přesně jak jsme čekali. I přes drobné výhrady zůstává
Antikrist jedním z mých největších filmových zážitků. Tento
kontroverzní snímek si už vydobyl pevné místo mezi kultovními
kinematografickými díly a troufám si tvrdit, že pro pár následujících
generací si svou pozici kultovního filmu udrží, stejně jako jiné počiny
tohoto osobitého filmového tvůrce.
Hodnocení: 95 %
Antikrist (Antichrist, Dánsko / Německo, 2009)
Scénář: Lars von Trier
Režie: Lars von Trier
Hrají: Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg
Délka: 100 minut
Premiéra v ČR: 26. 11. 2009
Napsat komentář