Antikrist aneb „Vždyť tohle je Trier, boha jeho.“

Po svém uvedení do českých kin (a vlastně už dříve – na filmovém festivalu v Karlových Varech) vzbudil Antikrist velmi rozporuplné reakce: vlnu nadšení, vlnu odporu, a pak samozřejmě i drobnou smířlivou vlnku, která film sice opatrně chválí, ale tak docela neví, za co. Opusťme pro zjednodušení klasické dělení na kritiky a diváky; v dnešní době se kdekdo cítí být povolaným a ti soudnější z diváků mají často trefnější postřehy než někteří samozvaní kritici. Zatímco část obecenstva Antikrista nechápe („Film totiž buď nemá pointu, nebo je tak dokonale skrytá, že ji nikdo nevidí.“ – xxmartinxx, Kfilmu.net), jiní jej více nebo méně úspěšně interpretují („Spíš než sado porno je ale film podobenstvím o útlaku žen, jejž nevymítil žádný civilizační pokrok.“ – Šimon Šafránek, Týden) nebo raději přisuzují snímku více možných interpretací („Všechny výklady zůstávají otevřené.“ – Kamil Fila, Aktuálně.cz), najdou se i tací, kteří jej jednoduše uctívají („Vždyť tohle je Trier, boha jeho.“ – AngelAngie, ČSFD.cz). Na čí straně stojí pravda, se s jistotou přirozeně říci nedá. Nepokoušejme se tedy o jednoznačné soudy a pojďme se podívat, o čem by to být mohlo.

Děj je v podstatě triviální. Zatímco se ústřední pár (Willem Dafoe a Charlotte Gainsbourg) věnuje erotickým hrátkám, otevře si jejich malý synek ohrádku a vypadne ven z okna. Matka se psychicky zhroutí. Manžel, terapeut, se rozhodne, že se jejího léčení ujme a odveze ji do Edenu – místa hluboko v lesích, kde jí chce pomoci čelit strachu. Léčba se však nedaří a ženin stav se stále zhoršuje. Nakonec film vyvrcholí v krvavý střet, za který by se nemusel stydět ani Quentin Tarantino. Pořád vám to nepřipadá zajímavé? No dobře, o tomhle to asi nebude.

Film totiž není ani hororem, ani PWP (porn without plot – porno bez zápletky), jak mnozí tvrdí, ale alegorií plnou symbolů a archetypů. Přestože se však o von Trierovi často mluví jako o ďábelském manipulátorovi či šílenci, přestože se říká, že si ze svých diváků utahuje a zkouší, co vydrží, přestože v kontextu tohoto filmu někdy bývá sám považován za titulního Antikrista, je dlužno říci, že se opravdu snaží své záměry co nejvíce osvětlit. Ovšem, nevyzradí je úplně, neboť pak by se jednalo o zcela jiný druh filmu. Filmu, jakých je dnes bezpočet a jakých bude bezesporu natočeno ještě hodně. Indicií však nabízí dostatek.

Prolog

Zpomalené záběry, černobílé provedení i skvělá hudba dodávají prologu fascinující atmosféru a nechávají tušit narcistickou dokonalost filmu. Záběry kopulující dvojice jsou v extrémním zpomalení opravdu obscénně podmanivou podívanou. S milostným aktem ostře kontrastuje smrt dítěte. Stejně důležité jako velkolepé výmluvné scény jsou u von Triera i malé detaily, všimněte si, že ještě než syn ústřední dvojice vypadne z okna, shodí ze stolu trojici figurek nesoucích jména Tří žebráků – motivu, který se bude ve filmu hojně opakovat. Prolog a epilog jsou také jediné části filmu, kde zazní hudba – Händelova skladba „Lancia Chi’o Pianga“.

Kapitola 1 – Žal

Ostatní části jsou sice v barevném provedení, ale neočekávejte standardní, pestře barevný snímek. Ve filmu se střídají stroze působící scény zabrané digitální kamerou se snovými sekvencemi kolorovanými po vzoru klasického malířství. Po smrti dítěte trpí žena výčitkami svědomí a hlubokým žalem. Muž se rozhodne vzít ji do své péče a proti její vůli odváží manželku z nemocnice, kde je hospitalizována. Divákovi se může oprávněně zdát, že se chová až nepřirozeně chladně, ostatně z ženiných úst to ve filmu i výslovně zazní. Je však třeba si uvědomit, že jako ztělesněná racionalita ani jinak jednat nemůže. („Druhdy netečný manžel se náhle stává vševědoucím terapeutem, jenž věří, že svou ženu dokáže vyvést ze spletitého křoví beznaděje.“ – Marigold, MovieZone.cz). Dalším důležitým prvkem filmu je seznam věcí, z nichž má žena strach, který společně sestavují. Jednou z hlavních položek je místo se symbolickým názvem Eden (Ráj). A právě sem, na chatu uprostřed hustých lesů, se oba přesouvají, aby se pokusili zlepšit ženin stav. Kapitolu příznačně uzavírá obraz rodící srny – Žalu.

Kapitola 2 – Bolest (Chaos vládne)

Zdá se, že divoké přírodní prostředí ženě vážně nesvědčí. Na dřevěné lávce (která je na první pohled bezpečná) vezme do zaječích a zmizí v lese. Ale brát film jako příběh jednoho psychického problému by bylo příliš jednoduché. Už samotný název napovídá, že si bude zahrávat s ďábelskými mocnostmi. Hledat však konkrétní postavu Antikrista nelze – Satan je ve všem a v ničem. Na čas obsadí místo ve vrcholu „pyramidy strachu“ (žebříčku zmíněném v předchozím odstavci), je v přírodě, v lidské přirozenosti, v hlavní hrdince… Nelze na něj přesně ukázat, ale přesto ho zřetelně a jasně cítíte. Když žena slyší dětský pláč, můžeme na to nahlížet jako na příznak duševní choroby, ale stejně dobře to můžeme považovat za ďábelské svody. Dokonce i dizertace, kterou žena na chatě psala minulé léto, se věnuje podobnému tématu – středověké inkvizici. Zhlédnete-li ještě surrealistické scény (Willem Dafoe v dešti žaludů), dráždivé dialogy („Freud už je ale mrtev, ne?“) a nervy drásající ženiny záchvaty, pomalu začnete pronikat do složité sítě symbolů, kterou režisér pro diváky přichystal. Na konci kapitoly objeví muž v kapradí lišku požírající sebe samu a ta démonickým hlasem pronese: „Chaos vládne“. Ač by to měl být nejspíš jeden z nejsilnějších momentů filmu, stává se kvůli nevydařenému zpracování jedinou scénou, která vám možná na tváři vyloudí úsměv („Nejvíce obranných reakcí v podobě křečovitého smíchu vyvolává mluvící liška, pronášející: „Chaos vládne!“ Je to takový lakmusový papírek, ukazující, jste-li ve filmu, nebo jste zůstali před branami.“ – Petr Stránský, CinemaMagazine.cz).

Kapitola 3 – Zoufalství (Gynocida)

Prostřednictvím tématu zmíněné dizertace se otvírá další z pohledů na celé toto dílo. Rozdíl mezi zlem páchaným na ženách a zlem v ženách, o kterém se v knize, z níž žena čerpá, mluví, přestává být zřetelný a odhaluje se nám ďábelská přirozenost žen. Také rozdíl mezi posedlostí a přirozeností už nelze vnímat. „Ženy neumí ovládat své tělo, dělá to za ně příroda,“ prohlásí žena a toto proroctví se v další části filmu ukáže jako děsivá pravda. Ženin sestup do démonického lůna přírody už je nepřehlédnutelný. Scéna, kde se oba hrdinové milují v kořenech stromu, do kterých jsou zapletena bledá ženská těla, je nejen důkazem tohoto tvrzení, ale i úchvatným filmovým obrazem, který vám z hlavy hned tak nezmizí. Ve třetí části se nám také blíže odhaluje motiv Tří žebráků. Je zakreslený na mapě hvězdného nebe, kterou muž najde v podkroví chaty. Těmito Třemi žebráky není nikdo jiný než Žal, Bolest a Zoufalství, tedy laň, liška a vrána – symboly, které nás provází každou jednotlivou kapitolou. Do popředí se dostává také motiv, který určuje hlavní napětí filmu – archetyp mužství a ženství v té nejsyrovější podobě. Takže když žena rozdrtí mužovy genitálie, je to nejen útok na tuto podstatu, ale i pokus o přetržení pouta mezi oběma pohlavími. A na konci kapitoly už předpokládáme objevení vrány – Zoufalství. A opravdu, muž (nezapomínejme, že představuje rozum) ji vlastníma rukama vyhrabe z hlíny v liščí noře, kam uprchne před ženou. Vyhrabe ji, ale už není schopen umlčet její křik… Všimněte si, že zatímco v reálu jsou žal, bolest a zoufalství emocemi, které zmítají ženou, v této symbolické rovině jsou vždy objeveny mužem.

Kapitola 4 – Tři žebráci

„Když přijdou Tři žebráci, někdo musí zemřít,“ říká žena v poslední kapitole filmu. Zatímco muž už vlastně mužem není, žena je stále ženou ve své nejděsivější podobě. Dramatické ustřižení vlastního klitorisu pak už vyznívá jako poslední zoufalý pokus oddělit se od své ženské podstaty i sexuálního pouta, které ji váže k muži. Jenže, jak hlavní hrdinka sama říká, „Všechno je zbytečné“. A Tři žebráci skutečně přijdou. I jako souhvězdí i ve své zvířecí podobě. Jak už bylo předpovězeno, někdo musí zemřít, a také zemře. Mimochodem, když v prostřizích opět vidíme synův pád z okna, můžeme si všimnout, že teď za oknem stojí laň.

Epilog

Pokud si myslíte, že smrtí ženy zmizel i samotný Satan, vyvede vás závěr filmu z omylu. Když muž odchází z Edenu (který působí jako krutá parodie na Rajskou zahradu), jdou proti němu stovky žen. Po zhlédnutí filmu je to opravdu mrazivá scéna.

Jak je jasně vidět a neustále je to připomínáno, dívat se na Antikrista jako na realistický film, je stejné jako považovat poezii za nudný, podivně napsaný příběh. Hlavní síla filmu je totiž v jeho alegoričnosti, a pokud zde něco ruší, je to zbytečná snaha o realističnost, která je v některých scénách dodržena, zatímco v jiných zůstává opomenuta. Proč muž nemůže sundat brusné kolo, které mu žena zavrtá do nohy, bez hasáku, když můžete jen říct, že ho sundat prostě nemůže? Vždyť v jiných částech filmu je reálnost některých situací přinejmenším pochybná (například scény, ve kterých se objevuje některý ze Tří žebráků) a nikomu to v nejmenším nevadí. Tedy pokud přijme metaforičnost filmu a nelpí na strohé pragmatické interpretaci („Na celkovém dojmu mu ubírá poněkud nereálný děj, který se však v závěru stává o něco reálnější.“ – Štěpánka Pavlů, Topzine.cz). Přece jen, když je řeč o Satanovi, musíme trochu popustit uzdu fantazie. Ani neexistující souhvězdí Tří žebráků se nezhmotňuje každý den. V mnoha ohledech se ale neshodnou ani ti, kteří svůj názor v hlavních bodech sdílejí („Pro ty, kdo věří v postmodernu, je Antikrist novou biblí.“ – Kamil Fila, Aktuálně.cz; „Bez epických vějiček a postmoderních žánrových lepenic.“ – Marigold, MovieZone.cz). Ano, pro pochopení Antikrista bezesporu musíte přemýšlet, musíte si dokonce vymýšlet, a pak vám film může dát vysvětlení, které vás uspokojí. („Ortodoxní trierovci samozřejmě nesouhlasí, nejspíš však pouze díky tomu, že si do filmu dokázali domyslet všemožné aspekty, které daly vzniknout pro ně velmi komplexnímu dílu (film je však bez jakéhokoli sporu postrádá).“ – Svobik, Gorilla.cz). Nebojte se, nemusíte být ortodoxními trierovci, abyste si z filmu něco odnesli. Jen stačí přistoupit na von Trierovu hru a sledovat indicie, které vám nabízí. Antikrist je film, u kterého nemůžete vypnout hlavu a bezduše sledovat děj. Jinak snadno získáte dojem, jaký dílo udělalo na některé diváky: „Velevážený filmový a seriálový tvůrce, Lars von Trier“ – xxmartinxx, Kfilmu.net, natočil bezduchou změť obrazů a „…prostřední část Antikrista se pak už pouze topí v nijak zajímavě podané psychologické konverzačce, která je občas rozčeřena nějakým tím syrovějším záběrem na intimní partie.“ – Svobik, Gorilla.cz.

Pokusil jsem se zde o interpretaci, která si neuzurpuje právo na univerzální platnost a u filmu jako je tento ani nemůže. Antikrist se totiž vzpírá jakékoli jednoznačnosti, pouze nabízí bohatou nabídku vzájemně propletených symbolů, která umožňuje na dílo nahlížet z mnoha perspektiv. Budiž tedy poselstvím této recenze staré rčení „Kdo hledá, ten najde“. A opravdu nemusí být ortodoxní trierovec. Nejenže film nabízí bohatou alegorii, zahalenou do puntičkářsky precizního zpracování, překypuje přitom ještě syrovostí a obrazovou expresivitou. Nejsou snad symboličnost a syrovost právě ty vlastnosti, které přisuzujeme Satanovi?

Pokud chcete příjemně strávit večer a nechat stranou starosti, sáhněte raději po nějakém z dílů Harry Pottera (poslední kniha se podle všeho dočká dokonce dvoudílného filmového zpracování, aby toho náhodou nebylo málo). Jestli se ale rozhodnete pro Antikrista, doporučuji vám vzít si celodenní volno a obrnit se pevnými nervy. A ani pak není jisté, že vám jeho sledování něco přinese. Tohle totiž není film, který byste mohli vidět od osmé večer na TV Nova, dost možná se to nebude podobat žádnému filmu, který jste kdy viděli. Antikrist je jedinečné dílo. A těžko ho lze řadit mezi běžné filmové počiny.

Dávám 95 %, nejen za výjimečnost celého počinu, ale i za skvělé herecké výkony ústřední dvojice, na kterých celý snímek stojí. Dokonalé, přesně jak jsme čekali. I přes drobné výhrady zůstává Antikrist jedním z mých největších filmových zážitků. Tento kontroverzní snímek si už vydobyl pevné místo mezi kultovními kinematografickými díly a troufám si tvrdit, že pro pár následujících generací si svou pozici kultovního filmu udrží, stejně jako jiné počiny tohoto osobitého filmového tvůrce.

Antikrist (Antichrist, Dánsko / Německo, 2009)

Scénář: Lars von Trier
Režie: Lars von Trier

Hrají: Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg
Délka: 100 minut
Premiéra v ČR: 26. 11. 2009