Bathory

Příběh čachtické krvavé hraběnky, která se dostala do Guinessovy knihy rekordů jako největší masová vražedkyně v dějinách, zná u nás téměř každý. O jejích krvavých koupelích, které jí měly zajistit věčnou krásu a mladost, o zohavených tělech mladých dívek pohozených v lesích, o jejích pomocnících, kteří pro ni bezbranná nevinná děvčata a mládence chytali, kolují již stovky let pověsti, dohady a legendy. Jak už to bývá, méně se už ví o historickém pozadí jejích údajných zločinů a její doby. Hraběnka Báthoryová (1560–1614) byla ve své době daleko nejzámožnější ženou celých Uher, z jejího rodu pocházela knížata odbojného Sedmihradska a její bratranec Štěpán Báthory (1533–1586) byl právě v průběhu Alžbětina života zvolen polským králem. Její manžel, František Nádasdy (1555–1604), vrchní velitel uherského vojska a obávaný bojovník proti Turkům, patřil k nejvyšší mocenské i politické elitě Uherska. Alžběta sama byla na svou dobu mimořádně vzdělanou ženou, stejně jako palatin Jiří Thurzo (1567–1616), který vyšetřoval její zločiny.

Jakubisko už dopředu prohlašoval, že jeho film nebude zfilmováním slavné legendy, ale jeho vlastní verzí. Výsledný víc než dvouhodinový opus však není ani historií. Zejména mezi maďarskými historiky dnes existují mnozí revizionisté, kteří zločiny Alžběty Báthoryové zpochybňují a vyhlašují ji za nevinnou oběť rozsáhlého spiknutí. Touhle cestou se vydal i kdysi vizionářský režisér a všechno obrátil naopak – z kruté bestie je odvážná, hrdá a neústupná žena, z palatina Thurza, který vyšetřoval její zločiny, jejich hlavní osnovatel a intrikán a tak dále. Jakubisko i jeho manželka, kteří vyvinuli enormní úsilí, aby tenhle gigantický mezinárodní projekt a nejdražší film v naší historii dotáhli do konce, se nebojí provokovat. A my uznáváme, že patří k umělecké svobodě tvůrce, aby příběh ztvárnil podle své vlastní vize. Problém je ale v tom, že i přes potíže takového přístupu tady kromě oné provokativnosti z nějaké vize zas tak moc není.

První zásadní potíž je v onom přístupu. Možná je jedno, když se revizionizmus týká 400 let staré události, je ale diskutabilní, jestli by to bylo stejně neškodné v případě třeba nacistů a Třetí říše, kde je taky jako doma. Bylo by nám to stejně jedno, kdyby někdo využil svou tvůrčí svobodu v tomhle tématu? Na druhou stranu, situace je tu hodně nepřehledná. Pravdu může mít jedna strana stejně jako druhá. Doba byla krutá a lid naivní, mučení, popravy, náboženské boje i lupičské nájezdy byly na denním pořádku. Když vyšla Čachtická paní ven jenom v silném doprovodu ozbrojenců, protože ji lid kvůli její krutosti nenáviděl, bylo to stejně normální, jako když dal Jiří Thurzo omylem vypálit celou vesnici, protože se spletl… O slavné železné panně bylo jasně dokázáno, že ji hraběnka nevlastnila a do historek byla přidána až sto let poté… Alžběta byla jedním ze svědků obviněna z kanibalismu, stejný člověk ale také tvrdil, že po nocích chodívala strašit lidi v převtělení za kočku… Podobných argumentů a protiargumentů najdeme tolik, že bychom je mohli vyjmenovávat hodiny, od toho tady ale nejsme, uvádíme to jenom kvůli zamyšlení a podnětu k diskuzi. Teď, když to máme za sebou, můžeme se podívat na samotný film…

Prvotřídní filmová událost ve výsledku vyznívá dost rozpačitě.

O kterém se ve stručnosti dá říci, že byl i pro tak schopného autora jako Jakubisko příliš velkým soustem. Příběh samotný, jak ho podává, je dostatečně nosný a zajímavý, velikost projektu, těžkosti natáčení, které muselo chvílemi připomínat galeje nebo řízení hereckého sboru několika národností, mu však nutně svazovaly ruce. Snímek je snad kvůli tomu rozvláčný, utahaný, příliš popisný a značně povrchní. Některé sledujícímu divákovi samozřejmé věci musí desetkrát vysvětlovat, desítky jiných motivů zase jenom nakousne a nechá je tak. Přeskakuje z lyrických popisů na akční scény, a pak z melodramatu na vesnické blábolení a mistr Jakubisko do toho snad pro ozvláštnění vměstnal dva vynalézavé mnichy jako z úplně jiného filmu. Je to hrozná škoda, protože i když v mnohých sekvencích nedosahuje Jakubisko velkofilmového efektu, o který se snaží, v komorních pasážích je film docela silný a v několika formálně výrazných výtvarných částech se ukazuje i jeho výjimečný vizuální talent, který ho proslavil.

Prvotřídní filmová událost tak ve výsledku vyznívá dost rozpačitě. Nevíme, jaké byly smlouvy mezi koproducenty, jisté ale je, že Jakubiskova snaha o vytvoření atraktivního díla schopného konkurovat v mezinárodní distribuci filmu uškodila. Finančně se mu to ale nejspíš vyplatí, jak ukazují dosavadní výsledky, a peněz na další, osobitěji pojaté projekty, na jaké jsme u něj byli zvyklí, snad bude dost.

Co říct na závěr? Hlavní předností Bathory zůstává skutečnost, že poukazuje na to, jak snadno může vzniknout zcela nepravdivá legenda, jak málo stačí k tomu, aby se pravda obrátila zcela ve svůj opak, že tady v přímém přenosu vidíme proces vzniku falešného mýtu. To je podnětné, zajímavé a varovné, vytváří trvalou hodnotu díla – bez ohledu na to, zda je to v tomhle případě pravda, anebo nikoli.

Bathory (Slovensko, Česko, Maďarsko, Velká Británie / 2008)
Režie a scénář: Juraj Jakubisko
Kamera: Ján Ďuriš, F. A. Brabec
Hudba: Simon Boswell
Strih: Chris Blunden
Hrají: Anna Friel, Karel Roden, Hans Matheson, Vincent Regan, Bolek Polívka, Jiří Mádl, Deana Horváthová, Antony Byrne, Franco Nero, Marek Vašut, Michaela Drotárová, Lucie Vondráčková, Eva Elsnerová, Marek Majeský, Monika Hilmerová, Jaromír Nosek
Premiéra v ČR a SR: 10. 7. 2008