Cesta

Filmové zpracování jeho knihy Tahle země není pro starý, v režii bratří Coenů, obdrželo v roce 2008 čtyři Oscary a svým způsobem znamenalo diváckou senzaci. Na filmové podobě McCarthyho Cesty se scenáristicky podílel zkušený dramatik Joe Penhall (Slyšet hlasy, Láska a porozumění) a hudbu plnou deprese z pomalu umírajícího světa napsal Nick Cave. Režie tohoto úmorného putování mrtvou zemí směrem na jih, za teplem, se ujal australský režisér John Hillcoat (Proposition, 2005).

Na rozdíl od jiných katastrofických a post-apokalyptických snímků (Šílený Max, Terminátor, Potomci lidí aj.) je Cesta děsivá nevtíravě, neakčně, neokázale a o to víc účinně. Pěší pochod otce a syna pustou, zničenou krajinou je úmorný jak pro ně, tak leckdy i pro diváka, ale nutnost a pud jít dál je silný pro všechny. Musejí jít na jih. Další zimu by už nepřežili. Cestu jim znepříjemňuje neustálý strach z náhodného setkání se zdivočelými, hladovými skupinami mužů. Už nějakou dobu totiž není na světě co jíst, a tak by chlapcovo tělo vylepšilo jídelníček těmto kočujícím kanibalům, v jejichž srdcích už dávno vyhasl plamen jakékoli lidskosti.

„Co se vlastně se světem stalo?“ Tahle otázka vám bude křičet v podvědomí po celou dobu, kdy se budete dívat na Viggo Mortensena tlačícího nákupní vozík a propadajícího záchvatům strachu, nedůvěry až paranoie ze všeho a všech, kteří jemu a jeho synovi vstoupí do cesty. Co se stalo, není zřejmé. Vysvětlení a náznaků se budete chytat jak tonoucí stébla, ale jednoznačnou odpověď prostě nedostanete. Tak už to u dobré literatury či filmu často bývá. Nutí vás přemýšlet, v tomto případě o tom, co byste dělali vy, kdyby vám na nebezpečné cestě zůstaly jen dvě kulky. Zabití nepřítele tak rázem může znamenat odsoudit sebe i milované dítě k bolestnému umírání.

Smyslem cesty je často její průběh, nikoli cíl. Co by také v mrtvém světě, kde už ani moře není modré, mohlo být cílem? Udržet syna živého a vychovat jej, aby jednou dokázal tlačit nákupní košík sám? Neztratit v boji o holé přežití lidskost a soucit s ostatními? Neztratit sám sebe? Jít dál.

Viggo Mortensen je jako tulák a bezdomovec přesvědčivý natolik, že byste mu pětikorunu hodili s pocitem, že skutečně děláte dobrý skutek. Otcovské pouto, které by jej mělo vázat k synovi (Kodi Smit-McPhee), ovšem není tak silné, jak by podle mého názoru v jejich situaci mohlo nebo mělo být. Projevy citů jsou stejně zřídkavé jako nalezené jídlo, a tak ujištění o tom, že jde skutečně o otce a syna, se vám dostane hojným počtem oslovování, které především v případě Smit-McPheeho je značně otravné. Pomocí občasných flashbacků se do děje vrací i Charlize Theron jako matka, která se jednoho dne rozhodne odejít do mrazu, a vzdá se tak svého dítěte, muže i života beze smyslu. Spousta toho, co by bylo možné zobrazit či zahrát, je nahrazena vnitřní promluvou hlavní postavy, citová rozpoložení upřesněna a dovyprávěna, což však částečně jde v protisměru k McCarthyho stylu a působí spíš jako autorská berlička filmových tvůrců, aby té deprese na plátně nebylo přece jen přespříliš.

Hillcoatova Cesta není filmem, který by alespoň trochu v každém nerezonoval. Není sice adaptací, která by slibovala stejný zážitek jako její knižní předloha, ale obrazová syrovost a osud více méně anonymních postav má potenciál vizuálně i myšlenkově zaujmout. Nakonec, není od věci si čas od času připomenout, že nejde jen o to přežít.

Cesta (The Road, USA, 2009)

Autor předlohy: Cormac McCarthy
Scénář: Joe Penhall
Režie: John Hillcoat

Hrají: Viggo Mortensen, Kodi Smit-McPhee, Charlize Theron, Robert Duvall, Guy Pearce, Molly Parker, Michael K. Williams, Garret Dillahunt, Bob Jennings, Agnes Herrmann, Buddy Sosthand, Kirk Brown, Jack Erdie, David August Lindauer, Gina Preciado, Mary Rawson, Jeremy Ambler, Chaz Moneypenny, Kacey Byrne-Houser, Brenna Roth, Jarrod DiGiorgi, Mark Tierno
Délka: 111 minut
Premiéra v ČR: 29. 4. 2010