Cigán ve světle reflektorů
Trochu překvapivou volbou jediného československého zástupce do soutěžní sekce na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech byl koprodukční snímek již poměrně zkušeného Martina Šulíka nazvaný jednoduše Cigán. Na první pohled kontroverzní téma života Romů v chudinských osadách na východním Slovensku nakonec přineslo snímku na festivalu čtyři ocenění, včetně prestižní Zvláštní ceny poroty. V současné době se Cigán dostává i do české distribuce, a tak mají diváci jedinečnou možnost posoudit, do jaké míry snímek bourá tabu zobrazení romské menšiny.
Předešlý hraný film režiséra Martina Šulíka Sluneční stát v mnoha ohledech předpovídal postup k až dokumentárnímu vyprávění, postavenému na silných příbězích několika vybraných jedinců. Na rozdíl od Slunečního státu, který vystihl typologii postav, a přesto se mu dařilo vytvořit věrohodné osudy a osobnosti, v Cigánovi se Šulík nedokázal dostat přes ploché zhmotnění klišovitých představ o obyvatelích takto specifického a uzavřeného prostředí. Využití naturščiků (neherců) byl sice logický tah pro takovýto záměr, jak se ale nechal slyšet sám režisér, najít romské představitele hlavních rolí bylo velice komplikované. Dialogy a situace nedávají příliš prostoru pro výraznější projev herců, nabízí se tak otázka, zda režisér záměrně nezjednodušoval jejich party, aby je herci byli schopni věrohodně podat.
Propagace filmu zdůrazňovala v první
řadě dokumentárnost a věrohodnost příběhu a celého díla. Do tohoto
základu ovšem velice začátečnicky Šulík implantuje prvky magického
realizmu a výrazně odkazuje na osudovou nevyhnutelnost Shakespearových dramat
(příběh Hamleta je zde neoddiskutovatelně vzorem). Střetávají se tak dvě
poměrně nesourodé roviny paradokumentárního stylu a magického realizmu,
z nichž ani jedna není ovšem věrohodně dotáhnuta k celistvosti a
efektivnosti. Záběry běžného života osady (hrající si děti v blátě,
holčičky vynášející odpadky v matčiných lodičkách, zevlující muži
a všudypřítomné satelity) jsou srážené stereotypními postavami, hlavně
bílých herců, mezi nimiž se nenajde ani jediná rozporuplnost a
životaschopný rys nebo čin. Jen při výčtu hlavních bílých postav je
jasné, že o novátorský pohled příliš nejde. Kněz, který organizuje
mimoškolní aktivity pro děti ze sociálně slabých rodin, je za každé
situace tvrdý, ale férový. Vždy hodná dokumentaristka, která přijede do
osady a Adamovi se snaží pomoct na školu. I latentní rasista, zvukař
dokumentaristické výpravy, který se stejně jako ostatní vlastně jen
představí, ale pro děj není vůbec zásadní.
Na druhou stranu sekvence magického
realizmu, kdy se Adamovi jako Hamletovi zobrazuje duch jeho otce a ukazuje na
svého vraha, nemají dostatečnou energii, aby zdůraznily nevyhnutelnost osudu
hlavní postavy, a tím zdůraznily až antickou tragičnost příběhu. Film je
spíše plný jakýchsi epizodických, občas až trochu těžko uvěřitelných
ukázek ze života obyvatel. Chybí jasná kauzalita, která by usnadnila
divákovi vtažení do děje. Tím působí Cigán přes své silné a
novátorské téma jaksi mdle a nijace.
V příběhu absentuje konflikt, kauzalita či jiný hnací motor děje i nejednoznačnost postav. Ani na poli sociálním film nepřináší nic nového. Je vidět, že neschopnost nového a provokujícího pohledu na aktuální a ožehavá témata je neduhem evidentně nejen českých, ale i slovenských současných tvůrců.
Cigán (Slovensko/ČR,
2011)
Režie: Martin Šulík
Scénář: Marek Leščák, Martin Šulík
Kamera: Martin Šec
Hudba: Peter Mojžíš
Hrají: Ján Mižigár, Miroslav Gulyas, Attila Mokos,
Miroslava Jarábeková, Ivan Mirga a další
