Coppola ve svém posledním snímku selhává především jako vypravěč

Tetro patří mezi ty filmy, jejichž existenci by většina lidí pravděpodobně přehlédla, kdyby nebyla spojena s tak známou režisérskou a scenáristickou osobností, jakou je Francis Ford Coppola. Tvůrce legendární Apokalypsy a všech dílů Kmotra se v poslední dekádě zabýval spíše produkováním snímků svojí dcery Sofie (např. Ztraceno v překladu). Od posledního vlastního tvůrčího počinu s názvem Vyvolávač deště (1997) se autorsky plně podepsal jen pod Youth Without Youth (2007), které se ani u kritické ani u divácké obce žádného většího úspěchu nedočkalo.
Zaslouží si tedy jeho poslední snímek jiné zacházení? Po krátkém přemýšlení byste pravděpodobně došli k závěru, že nikoliv. Zároveň je ale potřeba říct, že se nejedná o úplně špatný film. Ovšem když se na něj podíváte skrze optiku Coppolovy filmografie, tak zjistíte, že patří k tomu nejslabšímu, co za posledních čtyřicet let natočil.
Tetro má poměrně jednoduchou zápletku,
sledujeme setkání dvou bratrů po dlouhých letech. Mladší Bennie nečekaně
navštíví staršího Angela, který nyní žije v Argentině a říká si
Tetro, což je zkratka jejich společného příjmení Tetrocini. Angelo se ke
své rodině hlásí jen nerad a stejným způsobem se staví k bratrovým
zvídavým otázkám ohledně rodinné minulosti. Aby Bennie pronikl hlouběji
do jeho nitra, začne potají číst jeho autobiografický román.
Takový malý příběh pro nezávislý černobílý film vysloužilého barda. A proč vlastně ne, chtělo by se říct. Vždyť ono to docela dlouho nevypadá špatně. Snímek složený ze série krátkých epizodek ze života Tetra, Bennieho a jejich známých je orámován řadou vzpomínek, které jsou v kontrapunktu proti zbytku filmu barevné, což působí jako určité osvěžení zažitého standardu černobílých flashbacků. Hlavním tématem se kromě vztahu bratrů zdá být Tetrovo odmítání uchopit svého tvůrčího génia a stát se úspěšným umělcem jako jeho otec, hudební dirigent.
Jenže právě v tomto zdání tkví
zásadní problém. Jako diváci čekáme na okamžik, kdy konečně pochopíme
Tetrovo chování, a také na chvíli, kdy se obnoví jeho bratrského pouto
s Benniem. Jenže konec namísto toho přináší veliké překvapení, které
dočista mění předchozí stav věcí. Kdybyste jej ve stručnosti někomu
převyprávěli, znělo by to jako bláznivá telenovela. Budiž ale řečeno,
že Coppola tento závěr natočil s takovým citem, že až tak šíleně
nepůsobí. To ovšem nic nemění na tom, že takovýto nečekaný obrat
v běhu událostí značně brání v prožití patřičné katarze, protože
už sledujeme docela jiný film než předtím.
Druhý velký neduh spočívá v tom, že
s pomocí posledního flashbacku budete už půl hodiny před závěrem tušit,
jak se stav věcí má, takže společně s jednou z postav ani patřičně
neprožijete šokující pocit zjištění pravdy. Dokonce v tom není znát
ani sebemenší podvratnost či rafinovaná hra s divákem. A dvě poslední
barevné taneční vsuvky jsou už jen takovým máchnutím do prázdna,
protože pouze zbytečně opakují to, co už dávno víme. Malý nezávislý
film se tak mění v mdlé melodrama se špatným timingem. Přitom potenciál
tu byl, jenom by to chtělo umět lépe vyprávět.
Těžko věřit tomu, že na stará kolena takto selhává tvůrce, který dokázal tak bravurně ztvárnit příběh rodiny Corleonů. Jeho Tetro se sice nebude řadit mezi vyloženě špatné filmy, protože má poměrně pohlednou vizuální stránku, obsahuje několik vtipných a kouzelných okamžiků a hrají v něm dobří herci, ale zjednodušeně řečeno, už to zkrátka není ono. Nejsmutněji tak působí zjištění, že jeden z Coppolových nejslabších snímků je zároveň jeho nejlepší dílo posledních deseti let.
Tetro (USA / Argentina /
Španělsko / Itálie 2009)
Režie: Francis Ford Coppola
Scénář: Francis Ford Coppola
Kamera: Mihai Malaimare Jr.
Hudba: Osvaldo Golijov
Hrají: Vincent Gallo, Maribe Verdú, Alden Ehrenreich, Rodrigo
De la Serna
Délka: 127 minut
Premiéra v ČR: 12. 5. 2011