Den zrady: trpký zrod politického žraloka

Den zrady nás přivádí do zákulisí volebního týmu charismatického guvernéra Mikea Morrise (Clooney), který v prvním kole voleb (v tzv. primárkách) usiluje o to, aby se stal prezidentským kandidátem za demokratickou stranu. Ústředními tahouny jeho týmu jsou zkušený Paul Zara (Hoffman) a mladý tiskový mluvčí Stephen Myers (Gosling), který nás jako hlavní hrdina provádí téměř celým dějem. Myersova osobní víra v liberálně smýšlejícího guvernéra je již od prvních minut velmi zásadním pilířem příběhu. Byť o sobě v jedné z úvodních scén tvrdí, že není žádným naivkou, v průběhu filmu prochází několika silnými osobními otřesy, které posunou jeho dosavadní přístup k politice na mnohem pragmatičtější úroveň. Přitom by se na první pohled mohlo zdát, že jde spíš o drobné záchvěvy. Jenže v tomto drsném prostředí vysokých zákulisních her může sebemenší chybička znamenat úplný konec i té nejzářivější kariéry.

Zajímavé je, že si Clooney pro ztvárnění tohoto ošidného světa vybral právě demokratickou stranu, které již dlouhá léta fandí. Důvodů bude zřejmě více. Pravděpodobně si nepřál, aby to vypadalo, že jen útočí na republikány (i když letmý vtípek si přece jen neodpustí). Dalším a zřetelně deklarovaným důvodem bude to, že pod politickou slupkou Dnu zrady se skrývá obecnější příběh o povaze lidské morálky, což na adresu filmu prohlásil i samotný režisér. I když se tento snímek odehrává ve vysokých patrech americké politiky, podařilo se mu zachovat si poměrně přirozený a civilní nádech. Roztočená spirála osobních přehmatů a dějových zvratů má sice občas velmi silné následky, ale tvůrci nikdy nesklouznou k přepjatě thrillerové touze po šokujících zvratech. Instrumentální hudba je tak poměrně nenápadná a četné dialogy prokládá jen pro zvýraznění drobných dramatických odstínů.

Velký podíl na zachování intimního ladění příběhu má Clooneyho herecký ansámbl včetně jeho samotného. Tradičně skvělý je Philip Seymour Hoffman coby oddaný Zara a také Paul Giammatti v roli mazaného poradce konkurenčního kandidáta. Největší břemeno na svých ramenech ovšem nese Gosling, jež dokázal přesvědčivě ztvárnit smutný, ale nevyhnutelný přerod muže, který pracuje v takto náročné branži. Nesmírně působivý je v tomto ohledu úplný závěr filmu, kdy téměř bez jediného slova, jen za jemného přispění krátké kamerové jízdy sledujeme Goslingův sveřepý výraz tváře a z jeho očí můžeme vyčíst, že už konečně pochopil, jak drsná jsou pravidla vysoké politiky.

Pro některé (obzvláště americké) kritiky je vyznění Dnu zrady nesmírně cynické, a snad i proto na něj nezbylo místo v letošní desetimístné oscarové nominaci na nejlepší film. Vypadá to ale trochu hloupě, protože se jedná o snímek, který je zhruba o třídu lepší než nedávno uvedené Děti moje, v kterých rovněž hraje George Clooney a které mezi desítku nominovaných patří. Američani se prostě více rozplývají u výtvorů, které jim zahřejí srdíčka, spíše než u těch, které je přimějí k uvažování nad možností existence stinných stránek naší společnosti.

P. S.: Základní povědomí o americkém volebním systému je drobnou výhodou. Přesto se dá ve filmu již od začátku poměrně snadno orientovat, dokonce mnohem lépe než u takového Moneyballu, pro jehož pochopení byla znalost pravidel baseballu celkem zásadní.

Den zrady (The Ides of March, USA, 2011)

Režie: George Clooney
Scénář: George Clooney, Grant Heslov a Beau Willimon
Kamera: Phedon Papamichael

Hrají: Ryan Gosling, George Clooney, Philip Seymour Hoffman, Paul Giamatti, Evan Rachel Wood
Délka: 101 minut
Premiéra v ČR: 9. 2. 2012