Deník nymfomanky

I ve slunném Španělsku je totiž její otevřenost a nenasytnost něčím ne zcela obvyklým a člověk, jakkoli individualistický, je tak jako tak nějakým způsobem závislý na společnosti, ve které musí existovat. Zvlášť když jí poskytuje muže, které ke své spokojenosti tak nutně potřebuje. I když si ve svých snech představují něco zcela jiného, ani muži nezvládají ženu tak nespoutanou a svobodnou, která touží jenom po jednom. A nekonečné prostory nevázané sexuality se najednou začnou zdát poněkud tísnivými.

Valérie si pak prochází řadou životních situací, od zcela běžných – jako randění a láska k jednomu muži, až po ty, které jsou pro průměrného člověka zcela nezvyklé, až pobuřující, o kterých snad počestní občané nevědí, nebo vědět nechtějí a zavírají před nimi oči. A Val v průběhu toho zjistí díky řeči těla mnohé o sobě i o jiných, zažije díky pocitům ze sexu ráj, očistec i peklo. Tak jako i většina lidí bez stovek milenců…

A právě tím, svou animálností, otevřeností a tělesnou přirozeností se snímek dotkne snad každého (i když připouštíme, že existuje skupina lidí, kteří k sexualitě žádný vztah nemají). A reakce budou nejspíš stejně pestré jako postoj lidí k sexu. Nedá se moc určit, komu film doporučit, těžko říct, komu je tenhle snímek určen, kdo je cílovou skupinou. Film samotný nejde nijak zvlášť do hloubky, v podstatě jenom klouže po povrchu v hezkých záběrech sytých barev, stylizovaných (a početných) erotických scén, přerušovaných v pravidelném rytmu vložkami děje. Ten je, popravdě řečeno, značně plochý a tvůrci se mu snaží dát dojem hloubky životními moudry, která padají hlavně z úst francouzské babičky hlavní hrdinky.

Deník nymfomanky snad nikomu neotevře úplně jiné obzory, spíš pomůže osvětlit vlastní postoje, které si člověk sám od sebe uvědomí jenom těžko.

Přes to všechno se nezařadím k těm, kteří Deník nymfomanky obviní z laciného a rádoby rafinovaného erotismu neobratně zakrývaného pseudofilozofií a zdáním „artovosti“. A neomezím se taky jenom na hodnocení filmové stránky. Ta je svižná a film, pokud se od začátku neřídíte prudérností, pobouřením nebo nudou, hezky ubíhá, prodchnut jižanským temperamentem, chytrým střihem a téměř nepřetržitě znějící hudbou, jednoduchou, ale mimořádně chytlavou. A pak, je tady několik momentů, velice silných a troufám si říct až monumentálních, které celé té směsi erotiky, melodramatu a mudrování dají zcela jiný význam a které mohou vnímavou a tolerantní duši naplnit radostí a vystřelit ke hvězdám. Bez těchhle dokonale osvobozujících momentů a profesionální audiovizuální podoby filmu bych se nejspíš zařadil k těm, kdo budou na tenhle film kydat, plivat a vysmívat se mu.

Jsou totiž témata, která se nedají zobrazit ani vnímat neutrálně. V tomhle poněkud frázovitém díle se nedovíte moc o nymfomanii, je ale namístě říct, že o ní moc neví nikdo. Lékařsky šlo snad kdysi ne o nekonečnou sexuální touhu, ale právě o neschopnost jejího naplnění. Ve filmu se tvrdí, že ji vymysleli muži, aby mohli lépe ovládat ženy – a není to zas tak daleko od pravdy – dnes už se o ní začíná znovu velice bouřlivě debatovat a sexuologové ji pomalu, ale jistě vypouštějí ze seznamů nemocí. Méně diskutabilním názvem by tak byl Deník promiskuitní ženy. To je ale vedlejší. Podstatné je, že nám tenhle film ukazuje očistnou i zhoubnou moc sexu a říká, i když trochu naivně a kostrbatě, o co bychom se v životě neměli ochuzovat (a nejde tu jenom o potěšení ze sexu). Možná to není ten nejlepší způsob, jak otevřít debatu o závažném společenském jevu nebo vyjádřit se k otázce osobní svobody jednotlivce, ale zajisté přispívá k vyvracení mýtů o tom, že jenom skrze sex nemůžeme objevit nijaké skutečné hodnoty a najít opravdové přátele. Nebo o tom, že šílená romantická zamilovanost nemusí být nutně to nejlepší, co se nám v životě může přihodit, i když nám to hlavně filmová kultura ve všech podobách vnucuje s tak tvrdošíjnou neoblomností. Nebude to lehká cesta, ale své diváky a příznivce (stejně jako početné odpůrce) si tohle dílo najde, možná stejnou oklikou, jakou si jeho hrdinka uvědomila svůj úděl se všemi jeho klady i zápory.

Deník nymfomanky snad nikomu neotevře úplně jiné obzory, spíš pomůže osvětlit vlastní postoje, které si člověk sám od sebe uvědomí jenom těžko. Pak už bude na každém, jestli je přijme a jak se s nimi vyrovná.

Deník nymfomanky / Diario de una ninfómana (Španělsko, 2008)
Režie: Christian Molina
Scénář: Cuca Canals podle knihy Valérie Tasso
Kamera: Javier G. Salmones
Hudba: Roque Baňos
Střih: Luis de la Madrid
Hrají: Belén Fabra, Geraldine Chaplin, Ángela Molina, Leonardo Sbaraglia
Délka: 95
Česká premiéra: 8. 1. 2009