Děti moje jsou opotřebovaným vedlejším produktem nezávislého filmu

Největší problém recenzovaného díla pravděpodobně tkví ve vyčerpaném konceptu nezávislého filmu, který se projevuje v určitém posunu toho, jaký svět se zde znázorňuje. Není tedy důležité, že hlavní postavu Matta Kinga hraje velká hollywoodská hvězda, podstatné je to, v jakém prostředí a mezi jakými lidmi se Děti moje odehrávají. Namísto obyčejných lidí žijících často na okraji společnosti nám nyní tvůrci umožňují nahlédnout do světa vrcholné bílé elity jednoho z nejidyličtějších míst světa, tedy Havaje.

Členové Kingovy rozvětvené rodiny se zde sice prezentují jako potomci prastaré domorodé linie, ale vnějšími znaky si už s typickými Havajany nejsou nikterak podobní, leda snad opálením a volnými košilemi s kytičkovanými vzory. Děti moje začínají v bodě, kdy Mattova manželka, matka jeho dvou dcer, desetileté Scottie a sedmnáctileté Alexandry, upadne do kómatu. Od tohoto okamžiku začíná společná cesta otce a dětí, která má vést k upevnění rodinných vazeb, jež byly dlouho narušené.

Podobně jako u režisérova předchozího celovečerního počinu, Bokovky, tak i zde dochází k vypjatým emocionálním okamžikům jen zřídkakdy. Zachází to dokonce tak daleko, že když má být mladší dcera informována o tragické situaci, vchází na scénu profesionální terapeutka. Tento fakt podle prvních dojmů evidentně frustruje mnoho diváků. Není ovšem nezbytně nutné vidět v něm negativum, ale spíše jakýsi odraz skutečného světa bohatých lidí, kteří namísto vlastní mezilidské komunikace navštěvují placené poradce, kteří jim s řešením problémů pomáhají.

I přes drobnou ztrátu otcovské kuráže můžeme říct, že Matt King je víceméně líčen jako pozitivní postava, jako člověk, který i přes svá pochybení stojí pevně na nohou a snaží se něco vštípit svým dětem a zároveň snášet těžké rány osudu (a věčné tchánovy výtky). Clooney se této role zhostil velmi přesvědčivě, ovšem on je správným čichem na role známý už dlouho, a tak jeho nominace na Oscara překvapí jen málokoho.

Tak trochu zvláštně ale vyznívá, že Matt King je také vypravěčem příběhu, promlouvajícím k nám skrze svoje vnitřní monology. Protože to je právě mechanismus, který zabraňuje kritičtějšímu náhledu na společnost zhýčkaných bohatých lidí obhospodařujících veliké havajské pozemky. Tím, jak je Clooneyho postava ryze kladná a hlavně krotká, postrádají Děti moje opravdové třecí plochy a výraznější konflikty, které by daly filmu potřebný vnitřní náboj. Pokud jde o Mattovo zásadní rozhodnutí, tak minimálně od poloviny filmu tušíme, že udělá správnou věc, a stejně tak se lehce dovtípíme, že rodinka se přece nějak stmelí.

Převládající dojem z celého díla tedy vypadá asi tak, že když něco dělá takový správný chlapík, jako je George Clooney, tak přece nic nemůže dopadnout úplně špatně, tak jaképak trápení, vždyť jsme přece na Havaji. A to se nám na začátku snažil Matt King říct, že i v tomto pozemském ráji mají lidé svoje problémy. Ovšemže ano, ale mají taky bohatého taťku Clooneyho, který to všechno nějak vyřeší.

Touto mírně sarkastickou poznámkou na závěr ovšem recenzent nechce snímek příliš shazovat. I přes řadu výše zmíněných výtek se rozhodně nejedná o špatnou podívanou. Po závěrečných titulcích se tak nebudete muset rozčilovat nad úplně promarněným časem. Je to řemeslně nezávadný snímek s dobrými herci, citlivým režijním vedením a několika velmi povedenými scénami. To ovšem nestačí na to, aby mohl být označován za jednu z filmových událostí roku.

Děti moje (The Descendants, USA, 2011)

Režie: Alexander Payne
Scénář: Alexander Payne, Nat Faxon, Jim Rash
Kamera: Phedon Papamichael

Hrají: George Clooney, Mary Birdsong, Shailene Woodley, Matthew Lillard, Judy Greer, Beau Bridges, Robert Forster, Michael Ontkean, Amara Miller, Nick Krause, Barbara L. Southern
Délka: 115 minut
Premiéra v ČR: 19. 1. 2012