Disturbia – opravdu rušivý film

Dobrých filmových thrillerů je jako šafránu. Poslední dobou se tento žánr rozštěpil do dvou směrů. Buď je nám prezentován jako akční film, v tom lepším případě Smrtonosná past 4.0, v tom horším Transformers. Nebo jde o horor, v poslední době silně ovlivněný japonským filmem (ba často přímo jeho předělávka). Obojí v sobě nese prvky napětí, ale slouží spíše jako pomocný prvek pro vytvoření adrenalinové akční vlny, případně pocitu úzkosti a strachu. Kdo by chtěl u filmu prožít opravdu nervy drásající napětí, ten by musel sáhnout hodně hluboko do archivu, aby si vytáhl poslední pravý skvost thrilleru, a to snímek Úkryt z roku 2002. A proč začínáme recenzi Disturbie z pohledu filmových thrillerů? Protože Disturbia se jako thriller tváří na plakátech i na trailerech. A je tomu doopravdy tak?

Ze začátku Disturbia vypadá nadějně. Autoři dávají divákům naději, že úvod filmu nebude obsahovat žádné složité vysvětlovací a uváděcí scény, alespoň dokud nedojde na ten opravdový úvod. Pak divák zjistí, že to byla planá naděje a že se nechal nachytat reklamou. Těžko hledat označení pro takový filmový začátek, protože ony počáteční minuty nejsou úvod, úvodem je následující hodina, která je k prasknutí přecpaná tím, co je vlastní pro teen movies. Impulzivnost, odboj proti všemu, oplzlosti, láska, nakonec i sex, násilí, mobilní telefony a tak dále. Dvě třetiny filmu jsou tedy prakticky umrtveny pojetím celého projektu jako snímku pro mladé diváky. Slibované drama v omezeném prostoru jednoho (dvou) domů se tak smrskává na zdlouhavé peripetie kolem soudem nařízeného a odolnou elektronikou hlídaného domácího vězení pro hlavního hrdinu. A než dojde na to hlavní, na napětí, budou už všichni diváci svorně poučeni, že rodiče se mají poslouchat, že jedině upřímnost pomáhá získat krásnou holku od vedle a že i označkovaný nešika je nakonec frajer.

"Než dojde na to hlavní, na napětí, budou už všichni diváci svorně poučeni, že rodiče se mají poslouchat, že jedině upřímnost pomáhá získat krásnou holku od vedle a že i označkovaný nešika je nakonec frajer."

To vše je podáváno v bohatých dávkách díky mladým, téměř neznámým hercům, s více či méně špatnými hereckými pózami. Samozřejmě, role jsou rozděleny už scénářem, prasák musí být prasákem a kráska z ulice zase tou kočkou, po které všichni jedou. Ovšem výkon hlavního hrdiny (Shia LaBeouf) je takřka otřesný, otřesně stejný jako v nedávných Transformers. Rozdíl mezi situací, kdy se Kale, jak se hlavní teenager jmenuje, stydí a zmatkuje, když mu u dveří zazvoní krásná sousedka, kterou šmíroval, a scénou smrtelného ohrožení, je nulový. Shia LaBeouf stále hraje stejnou pózu zmatkáře a nešiky, ať se děje cokoliv.

Po překonání dvoutřetinového úvodu, který jako by z oka vypadl loňskému animáku V tom domě straší, pouze s podtitulem „o deset let později“, se konečně na scénu dostavuje nějaká ta akce, trochu strachu a snad i napětí. Stejně jako v onom (mimochodem zdařilém) animáku se prostor celého dění přesouvá z lehce omezeného prostoru do násilně a nebezpečím vyhrazené temné díry a právě počet účastníků a jejich rozmístění do těchto dvou lokací má evokovat celé napětí, tak jak se to dařilo v milníku jménem Úkryt a jak se to tady daří jenom s hodně napnutými kšandami soundtracku a občas podařenějšího střihu. Nasnadě je ale otázka – stojí závěrečná půlhodina za plných šedesát minut zbytečné a trapné teenagerské břečky? Pokud neprahnete po sledování útrap mladého, nadrženého, naštvaného a doma upoutaného puberťáka, pak rozhodně ne.

Napětí je v Disturbii jako páté kolo u vozu, naroubované možná jako první, ale postprodukcí zřejmě ignorované na úkor nosných čtyř kol, která ale rozhodně nepatří k anoncovaným vlastnostem kola pátého, kola jménem thriller.

Hodnocení: 35 %

---

Disturbia (USA, 2007)
Režie: D. J. Caruso
Scénář: Christopher B. Landon, Carl Ellsworth
Hrají: Shia LaBeouf, Sarah Roemer, Carrie-Anne Moss, David Morse, Aaron Yoo, Jose Pablo Cantillo, Matt Craven, Viola Davis
Kamera: Rogier Stoffers
Hudba: Geoff Zanelli