Dítě (L´Enfant)
Belgický režisérský tandem bratrů Dardennových získal za film Dítě už čtvrtý zářez na pažbu. Tentokrát v podobě Zlaté palmy udílené na filmovém festivalu v Cannes. I když úroveň kvality tohoto festivalu poslední roky jaksi upadá, stále dokáže tato soška svědčit o jisté kvalitě a na rozdíl od účelového snímku Fahrenheit 9/11 se zde porota trefila do černého.
Tvůrci Dítěte se po studiu dramatického umění věnovali zpočátku spíše dokumentární činnosti, což je na jejich nynějších snímcích někdy až bolestně znát. Postupně ale přidávali do průzračného, dokumentárně realistického nápoje příměsi děje a vznikla tak směs, z které i my můžeme letošní rok upít alespoň pár doušků.
Hned na začátku filmu jsme vrženi do industriálního předměstí plného oprýskaných paneláků, špinavých chodníků a pochybných osobností. Přičteme-li k tomu "neherecky spontánní" výkony obou hlavních aktérů a nepřítomnost hudebního podkreslení snímku (což nebezpečně připomíná Dogma 95), jsou vytvořené reálie tím nejlepším podhoubím pro ono dokumentaristické já obou bratrů.
Příběh je velice prostý, ale přesto, nebo možná právě proto neobvykle silný. Celý děj víří kolem Soniy a Bruna, mladé dvojice stojící na prahu dospělosti. Sonia porodí dítě a tím onen práh překlene, ale Bruno zůstává o krok vzadu a slova jako dospělost a zodpovědnost mu zůstávají stále cizí.
Nežijí zrovna nejlépe, ale mají malý byteček, sociální podporu a Bruno si k tomu všemu ještě přivydělává drobnými krádežemi. A zde dochází na lámání chleba, protože zatímco Sonie nastalá situace očividně stačí, Bruno z nepochopitelných důvodů využije první příležitosti, kdy je sám se svým "maličkým", a než Sonia vyjde z matriky, aby zapsala nový přírůstek do rodiny, stačí ho prodat překupníkům za tlustý balík peněz.
"Dítě" tak není jen zaštiťujícím názvem celého filmu, ale i prostředkem, kterým snímek začíná a končí. Je to postava rozdělující oba dva milence do dvou nesmiřitelných táborů a implicitně pak rozjíždí řetězovou reakci katastrofických událostí, které neodvratně následují.
V hollywoodském blockbusteru by byl Bruno určitě zobrazen v černém, měl by špinavé, okousané nehty a pořádně skřípavý hlas, ale tady ne. Každý člověk je složen z mnoha bytostí, z mnoha sobě si odporujících záchvěvů. Bratři Dardennové si naštěstí tuto mnoholičnost lidské existence uvědomují a my můžeme být už v expozici filmu svědky toho, jak se Bruno o Soniu stará s největší obětavostí, láskou, něžností a jejich ztřeštěný vztah bez problémů funguje.
Od onoho zlomu se ale Brunův život propadá stále níž a níž. Logicky ho opustí Sonia a on se snaží své dítě dostat zpět, což ho samozřejmě stojí mnohem více než pár papírových bankovek. Snímek tak začne působit úžasně kontroverzně. Nevíte, jestli máte na Bruna řvát z plných plic: "Dobře ti tak, jen ať tě zmlátí," nebo brečet nad dojemnými scénami, kdy se pachtí za svým dítětem a za Soniou.
V čem tkví ono tajemství? Inu, bratři Dardennové své postavy jen mistrně uvedou na scénu a pak jim dají vlastní prostor pro život. Nijak je neglorifikují, ale ani neočerňují, prostě je nechají působit na diváka v jejich vlastní přirozenosti.
Takže třikrát hurá, je tu film, který má hloubku, potenciál s vámi od základů pohnout a navíc se snaží člověku nastavit trošku pesimističtěji zbarvené zrcadlo nynější doby. Sice částečně chápu, proč Dítě neoplývá zrovna skvělými kritikami u novinářů a diváků po celém světě, ale pokud snesete i více realistický film bez přílišných dialogů, určitě vás Dítě nezklame.
Scénář, režie a produkce: Jean-Pierre a Luc Dardennové
Kamera: Alain Marcoen
Střih: Marie-Héléne Dozoová
Výprava: Igor Gabriel
Zvuk: Bendit De Clerck, Jean-Pierre Duret, Thomas Gauner
Hrají: Jérémie Renier, Deborah Francoisová a další
