Dny evropského filmu 2010 – ochutnávka toho nejlepšího ze starého kontinentu

Best Of – nejméně vyhraněná a tedy i nejpočetnější sekce, reprezentující zkrátka „to nejlepší“ z národních kinematografií; mezi 28 filmů se většinou z dotyčných zemí probojoval jediný titul, největší výjimkou bylo Německo, mající zde hned trojí zastoupení; překvapivě chyběl například anglický reprezentant, naši zemi zastupoval dokument Olgy Špátové Oko nad Prahou

Národní liga – poněkud nicneříkající označení skrývalo sekci tvořenou tuctem snímků, jež reprezentovaly své země v zámořském oscarovém klání; mezi nejlákavější tituly rozhodně patřila Bílá stuha Michaela Hanekeho a francouzský Prorok

K věci – jediná tematicky zaměřená sekce, věnovaná sociální problematice a chudobě; 6 snímků, jejichž hlavními hrdiny jsou kriminálníci, bezdomovci či nezaměstnaní

Navzdory tomu, že jen stěží lze definovat něco jako „evropský film“ – na to jsou jednotlivé národní kinematografie příliš rozdílné (nebo chcete-li dostatečně svébytné) – patří Dny evropského filmu mezi festivaly, které rozhodně nepostrádají svůj smysl. Zatímco jiné tuzemské filmové přehlídky bývají buď úzce vymezeny (žánrově, tematicky atd.), nebo naopak svou nabídkou přesahují náš region a tak mu nemohou věnovat tolik prostoru, Dny evropského filmu umožňují českým divákům zhlédnout zajímavé snímky našich (bližších či vzdálenějších) sousedů, národů sdílejících nejen náš životní prostor, ale i kulturní hodnoty a tradice.

Letošní ročník sice na první pohled nenabídl příliš velkých režisérských jmen – vyjma Michaela Hanekeho a Fatiha Akina – ovšem i řada jejich méně známých kolegů již v minulosti prokázala svůj talent a tak by neměli uniknout naší pozornosti. Mezi takové zkušené tvůrce patří například Hans Petter Moland, jehož Bezva chlap zamířil z festivalu rovnou do kin, Søren Kragh-Jacobsen (Co nikdo neví), Krisztina Goda (Chameleon), Christian Carion (Krycí jméno: Farewell), Sebastian Schipper (Na sklonku srpna), Jacques Audiard (Prorok), Shane Meadows (Taková je Anglie), Jan Troell (Věčné okamžiky) nebo slovenský dokumentarista Marko Škop (Osadné). Tvorbu režisérů, jakými jsou výše jmenovaní, se vyplatí sledovat (vždyť některé možná největší úspěchy teprve čekají) – a Dny evropského filmu jsou pro českého diváka jednou z mála příležitostí k setkání s jejich nejnovějšími díly.

Z celkové nabídky se mi poštěstilo zhlédnout 11 snímků, jež vesměs splnily má očekávání. Jediným zklamáním (vedle občasných technických potíží, zejména s českými titulky) tak pro mě nakonec byl malý divácký zájem o většinu projekcí – slova „poloprázdný sál“ by v mnoha případech zaváněla eufemismem, čestnou výjimkou byla v tomto ohledu vyprodaná projekce snímku Soul Kitchen, spojeného se jménem oblíbeného německého režiséra s tureckými kořeny, Fatiha Akina. A tak doufejme, že nevelký počet návštěvníků organizátory tohoto festivalu neodradí od přípravy dalšího ročníku a Dny evropského filmu budou moci v roce 2011 oslavit své 18. narozeniny…

3 filmové zážitky ze 17. Dnů evropského filmu – stranou ponechávám trojici jasných favoritů, o nichž se toho již napsalo víc než dost a čeští diváci je měli možnost zhlédnout i jinde, tedy snímky Bílá stuha, Prorok a Soul Kitchen

Cesta (Camino; Španělsko 2008; r. Javier Fesser)

Působivé drama uznávaného španělského režiséra Javiera Fessera (*1964), který získal řadu ocenění za svou krátkometrážní tvorbu. Cesta je jeho třetím celovečerním snímkem a také příležitostí napravit si reputaci po nepovedené komedii Agenti dementi. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi vypráví o tragickém osudu nemocné dívky Camino, o jejíž svatořečení začne usilovat katolická církev. Statečnost a přirozenost těžce zkoušené dívky kontrastují s manipulátorskými snahami církevních činitelů, které zpočátku slepě podporuje i její vlastní matka.

Snímku herecky kraluje představitelka hlavní hrdinky, čtrnáctiletá Nerea Camacho. Podobný film by lehce mohl sklouznout k patosu, příběh se silným emotivním nábojem je však dostatečně vyvažován humorem a odlehčován stylizovanými „snovými pasážemi“. Snímek Cesta, varující před zaslepenou vírou, která je schopna hledět na nemoc a smrt malé dívky jako na zázrak, tak rozhodně stojí za vidění.

Hranice (Hranica; Slovensko 2009; r. Jaroslav Vojtek)

Slovenský film se mohl na letošním ročníku pochlubit hned trojím zastoupením – dramatem Nedodržený slib a dokumenty Osadné a Hranice. Autor posledního z jmenovaných snímků, Jaroslav Vojtek (*1968), je žákem uznávaného režiséra Dušana Hanáka a za svůj první dlouhometrážní dokument My zděs získal celou řadu ocenění. Ve svém nejnovějším projektu se zaměřil na pohnuté osudy vesnice Slemence, kterou v roce 1946 takřka přes noc rozdělila státní hranice. Absurditu celé situace ještě podtrhuje fakt, že v nově vzniklých obcích – slovenských Velkých Slemencích a ukrajinských (dříve sovětských) Malých Slemencích – převažují obyvatelé maďarské (a tedy v obou případech menšinové) národnosti. Tento nesmyslný akt měl za důsledek dlouholeté odloučení příbuzných, majetkové ztráty i odtržení části obyvatelstva od důležitých míst veřejného života.

Dokumentarista, zůstávající v pozadí, nechává promlouvat obyvatele obou osad a zachycuje snahu některých z nich o udržení či znovunavázání kontaktů s lidmi na druhé straně hranice. Snímek, v němž převažují smuteční nálady, však nepostrádá ani humor, který do něj vnášejí některé osobité figury z řad vesničanů či mnohdy švejkovské zápolení s nesmyslnou hranicí a jejími následky. Zlepšení paradoxně nepřinesla ani novodobá svoboda – hranice je coby pomezí schengenského prostoru střežená lépe než kdy předtím a ani vytoužené otevření nového přechodu zdaleka nesplnilo očekávání místních obyvatel. Snímek Hranice je tak výmluvným obrazem nerovného zápasu malého člověka s velkými dějinami.

Chameleon (Kaméleon; Maďarsko 2008; r. Krisztina Goda)

Tragikomedie Chameleon je třetím celovečerním filmem úspěšné maďarské režisérky a scenáristky Krisztiny Goda, jejíž debut Nic víc než sex se stal doma divácky nejúspěšnějším snímkem roku 2006. Příběh, jenž dává za pravdu rčení „lež má krátké nohy“, vypráví o dvojici podvodníků, zneužívajících naivity opuštěných žen k vlastnímu obohacení. Gábor a Tibor jsou dlouholetí přátelé, rozhodnutí vynahradit si dětství strávené v dětském domově – první z nich disponuje pohledným zjevem a charismatickým vystupováním, druhý zase potřebnými praktickými schopnostmi, a tak se jejich společnému podnikání navýsost daří. Jednoho dne však Gáborovi překříží cestu láska a od té doby to s ním jde od desíti k pěti.

Snímek se vyznačuje kvalitními hereckými výkony – zejména představitele hlavního hrdiny (podobného McConaugheymu) – a ve vedlejší roli se objeví i populární maďarský herec Sándor Csányi. Režisérce se podařilo natočit vtipnou komedii se svižným dějem a překvapivým koncem, kterou lze zařadit k nadprůměrným titulům daného žánru.

17. ročník festivalu Dny evropského filmu 2010, konaný v pražském kině Lucerna a Světozor (15.–22. 4.) a v Brně (23.–29. 4.)