Třikrát se jindy producent Ondřej Trojan pustil do režie filmu a
třikrát mu to vyšlo. Po netuctových snímcích Pějme píseň
dohola a Želary natočil kousek Občanský průkaz na
motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha. A i když předloha neslibovala
tolik, co nedávno Irenou Pavláskovou pod názvem Zemský ráj to
napohled rozpačitě zpracovaný Indiánský běh Terezy
Boučkové, výsledek je diametrálně odlišný – totiž dobrý.
Retro a s ním sentimentální nádech doby minulé, kdy dnešní dospělí
byli ještě puberťáci, Helena Vondráčková hicovala davy, režim lámal
páteře a ne každý komunista byl zlým člověkem, stále ještě frčí.
Lidé milují barvu tesilových kalhot, Michala Davida i háčkované dečky a
všemožné jiné kdysi podomácku vyráběné dekorace. Lze se tomu ale divit?
Demokracie přece jen není procházka růžovým sadem, mládí neodvratně
v trapu a někteří mají doteď kovralové koberce barevně sladěné
s obývací stěnou, na kterou šetřili několik let.
Mnozí si proto raději připomínají dobu před rokem 1989 jako pohodové
časy, viz vykastrovaný a přitom divácky tak oblíbený seriál České
televize Vyprávěj, jiní zase až příliš křečovitě tlačí na
opakované připomínání křivd, kterými se komunistická diktatura
provinila. Tím ale dosáhnou jen toho, že generace, co onu dobu zná pouze
z doslechu, raději podobné snahy ignoruje. Je tedy lepší bagatelizovat,
nebo zveličovat?
Ondřej Trojan v Občanském průkazu zvolil šťastně střední
nenásilnou cestu: nepřidává, neubírá, nehodnotí – jen s vytříbeným
humorem i pochopením popisuje, co on sám zažil, a nechává zcela na
divákovi, aby si k vlastnímu názoru došel sám. O to víc pak člověka
během filmu zamrazí při scénách zásahů státní bezpečnosti nebo
sledování všemožných únikových manévrů, kterých byli kluci na prahu
dospělosti schopni, aby se vyhnuli tupé buzeraci na vojně.
Ve filmovém zpracování je děj soustředěn do let sedmdesátých, do doby
tvrdé normalizace – času strachu, obav a úzkostí. První část snímku
je zaměřena na příběh morálně nepokřivené učitelky Lenky Pivoňkové,
co odmítá bonzovat, a proto je degradována na nespolehlivého občana
socialistické vlasti, v druhé tvůrci přitvrzují a pozornost přenáší na
osud rodiny jednoho z hlavních klukovských hrdinů, kterou režim zvenku
krutě zdiskreditoval, aby se ona potom uvnitř z posledních sil znovu
stmelila, duchovně obrodila a dokázala ránu přežít.
Volně plynoucí dějovou mozaiku dotváří příhody ze strastiplné cesty
kamarádů Žáby, Popelky, Míti a Aleše od slavnosti přijímaní
občanských průkazů až k odvodové komisi. Svět kolem nich má nádech
těžce hořké absurdity, fízla nebo udavače potkávají na každém rohu a
nikdy není jasné, kdo jedná čestně a kdo jen umně kličkuje a převrací
fakta. Dost dobře tuto ambivalenci vystihují postavy tří generací
prorežimních hajzlíků – děda policajt je negramotný, jeho syn
brilantně ovládá nabubřelost policajta, co může ze své pozice šikanovat,
a nejmladší rozjíždí obdobné manýry jako privilegovaný žák v rámci
základní školy. Není pak divu, že se nakonec jako nejlepší řešení
jeví čtyřem kamarádům urvat si svůj kousek svobody pochlastáváním
v hospodě a nestříháním si vlasů. Oni totiž nijak zvlášť
nerebelují – žádný z nich není vysloveně hrdina, chtějí jen žít
podle svého přesvědčení, což se v komunistickém Československu ukazuje
jako nemožné, a do toho stát se undergroundem – a potažmo
máničkami – je nakonec paradoxně natlačí masa unifikované
společnosti.
Režisér Trojan, který u filmu fungoval i jako producent, nepodcenil
výběr obsazení – podařilo se mu najít mezi neherci autenticky
přesvědčivé představitele (a to nejen do dětských rolí), kteří ve
výsledku uhráli víc než co jindy mnozí profesionálové. Vedle nich a
filmem už protřelých herců – Anna Geislerová, Marek Taclík, Jiří
Macháček nebo Kristýna Liška Boková – se v dobrém světle ukázaly
i tváře známé spíše divadelnímu publiku – Martin Myšička, Magdalena
Sidonová či Jaromír Dulava.
Sečteno a podtrženo: neobvykle vyrovnaný ansámbl, nenásilná a sebe
neupřednostňující režie, dobře pointované situace, neotřelý vtip,
zapamatovatelné hlášky a přece hluboce citlivý příběh – to všechno
přispívá k tomu, že Občanský průkaz je českým filmem, který
se nepodbízí, má názor i atmosféru, mapuje část naší minulosti a
vůbec není na škodu si na něj zajít do kina. A to je prostě fajn.
Občanský průkaz (ČR, 2010)
Scénář: Petr Jarchovský
Autor předlohy: Petr Šabach
Produkce: Ondřej Trojan
Režie: Ondřej Trojan
Hrají: Libor Kovář, Matouš Vrba, Jan Vlček, Jakub
Šárka, Martin Myšička, Aňa Geislerová, Marek Taclík, Kristýna
Boková-Lišková, Jana Šulcová, Jaromír Dulava, Jiří Macháček, Václav
Kopta, Oldřich Vlach
Délka: 137 minut
Premiéra: 21. 10. 2010
Napsat komentář