Film Bůh masakru je divadlo pro cinefily

Tisknout - Hodnocení článku:

Po, 30. ledna 2012 / Autor: Michaela Mottlová

Mezi všemi lednovými novinkami ostřílených filmových legend (Fincher, Creonenberg, Ritchie) je také hvězda, která září nejdéle. Roman Polanski se ve svém nejnovějším počinu vzdal okázalých výprav i odkrývání státních tajemství, jak tomu bylo v jeho předešlých třech snímcích (Pianista, Oliver Twist a Muž ve stínu) a zabývá se komickou nízkostí nás smrtelníků v divadelně komorní grotesce ze života.

Hodnocení: 65 %

Bůh masakru je adaptací stejnojmenné divadelní hry francouzské dramatičky Yasminy Rezy, která byla pro české publikum v minulosti převedena na „prkna“ hned několikrát, například v pražském Činoherním klubu. Komorní příběh je postaven na jednom setkání dvou manželských párů, které žijí zdánlivě v jiných světech. Důvodem setkání je rozhodnutí smířlivě vyřešit incident, při němž syn jedné manželské dvojice napadl v parku syna druhého páru. Jak to tak mezi lidmi chodí, stačí uzavřená místnost, trocha alkoholu a iluze štěstí i korektní shovívavost k chybám těch druhých je ta tam.

Polanski se nevzpouzí divadelní předloze a na plátno převádí jednotu místa, děje a času. Jediným odklonem je rámec úvodu a závěru – voyeurský pohled na oba chlapce v parku. Stejně tak Polanski dodržel i humornou notu, která převládá nad tragikou či moralizováním. Námět setkání dvou manželských párů může připomenout dnes již kultovní stejnojmenné filmové zpracování divadelní hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem v hlavních rolích. Bůh masakru se však spíše než na detailní psychologizaci postav a rozbor jejich manželství soustředí na komickou typizaci čtveřice „slušných lidí“, kteří opravdovost nahradili hranou slušností.

Divadelní estetika není zachována jen skrze samotný příběh. Polanski zvolil do hlavních rolí zavedené filmové herce, které ovšem přiměl k divadelnímu přehrávání. Rodiče útočníka v podání Kate Winslet a Christophera Waltze jsou profesně úspěšnými a snesitelně nešťastnými osobami. Rodiče oběti Jodie Foster a John C. Reilly se na první pohled zdají být pravými opaky. Starostliví, citliví, vytvářející svému synovi až sálající teplo domova.

Dějství první, v němž se oba páry seznámí a jsou na sebe milí buh-masakru-1
Od prvních scén dokázal Polanski naznačit jakési napětí v každé z osob. Na nezapomenutelné gagy nemusíte čekat ani deset minut. S tím, jak roste napětí, herecké nasazení graduje. Všichni čtyři představitelé vkládají do postav něco ze svých hvězdných image, mediálních verzí svých životů, které jsou pro jejich fanoušky skutečností. Nejevidentnější je to v postavě ztvárněné Jodie Foster. Upjatá manželka se silnými morálními zásadami, které musí neustále veřejně proklamovat a občas v nich někoho pořádně vyválet, je jakousi karikaturou toho, jak se Jodie Foster veřejně prezentuje. Známá je svými humanitárními aktivitami i veřejnou podporou feministických hnutí.

Dějství druhé, v němž natrávenina hruškového koláče smyje všechny masky
Formálně se Bůh masakru snaží až úzkostlivě zakrýt svou filmovou podstatu. Střih je koncipován tak, aby všechno, co je nutné, divák viděl a neuvědomoval si tak rámování reality filmovým plátnem. Maximální pozornost je kladena na herce, kteří pro jistotu po celou dobu nepoleví. S gradací hlasitosti a bláznivého (sebe)zpytování jsme svědky hereckých výkonů, na kterých je vidět, jak moc si to samotní herci užívají. Hlubšího rozboru jednotlivých postav či společnosti obecně se však přesto nedočkáme.

Dějství třetí, v němž křeček žije a divák odchází buh-masakru-2
Hlavním přínosem režiséra při poměrně věrném zpracování divadelní hry byl výběr herců. Využil totiž jejich hvězdné image a donutil každého jednoho z nich, aby si sám ze sebe dělal nehoráznou legraci. Zdůraznil tento fakt i mnohými konverzačními narážkami. Například když je postava Jodie Foster přirovnána k Jane Fonda, jejíž vyhrocený boj za lidská práva byl svého času dosti diskutovaný. Díky tomu, že Bůh masakru nakonec navíc divákovi nenabízí jednoduchá sdělení ani závěrečnou katarzi, zanechává příjemný prostor pro vlastní interpretaci. Úsporně filmově ztvárněná opona je potom rozhodně důkazem Polanského umu, který nám už mnohokrát dokázal.

Epilog cinefila.
A kde je vlastně místo pro režiséra? Jelikož Polanski do role mladistvého útočníka obsadil svého syna, má místo v první řadě v divadle svět a zase se dobře baví, jako kdyby nebyl jedním z nás. Sebeklam vylučitelnosti z lidské grotesky je však u výborných režisérů tolerovatelný.