Film Diktátor: Diktátorovy vtipy jsou zločiny proti lidskosti

Diktátor se stal celosvětově velice očekávaným dílem nejen díky kasovním úspěchům předešlého Borata, ale i díky provokativním vstupům Cohena do různých mediálních událostí. Na předávání Oscara například postavu diktátora Aladdina představil tak, že v doprovodu své sličné ochranky na moderátora vysypal údajný popel Kim Čong-Ila. Při jednom americkém televizním rozhovoru si jako věrohodného svědka kvality snímku zase přivedl slavného Martina Scorseseho připojeného na dráty s elektrickým proudem.

Právě totálním zapojením si získal Cohen se svými předešlými snímky velkou popularitu. Diktátor ctí charakter svých předchůdců. Jednoduchá dějová linie je k prasknutí nacpaná méně či více nekorektními až vulgárními vtipy. Všeobjímající politická satira je přes Cohenův původ však pramálo britsky uhlazená. Mnohdy opravdu trefně ukazuje na do očí bijící rozpory v jednání světových politických špiček. Jako nástroj však používá formát dosti bláznivé komedie, kde se najde prostor i pro vtipy vzniknuvší nedostatky zažívacího traktu.

Z tohoto kontrastu ovšem vychází neméně rozporuplný výsledek. Zřejmě žádnému divákovi se nepoštěstí, aby se od plic zasmál všem vtipům, které v Diktátorovi jsou. Za prvé by mu kapacita plic pravděpodobně nestačila, za druhé asi neexistuje člověk, který najde stejné zalíbení v politické satiře i nekonečné sekvenci křiku rodící matky, která sprostě nadává, aby si ulevila, či opakované debatě o orálním ukájení čínského velvyslance. Ovšem i když se zasmějete jen polovině vtipů, pořád se budete smát většinu času.

Jak je Cohenovým dobrým zvykem, terčem posměchu se mu nestaly jen Spojené státy, ale i homosexuálové, feministky, političtí a ekologičtí aktivisté, rasové menšiny či uprchlíci. Jako britský žid z rodiny z vyšší střední třídy se také, jak již předvedl i v ostatních snímcích, rád vysmívá antisemitismu tak, že ho do svých gagů sám vkládá.

Zatím vrcholem Cohenovy tvorby se stal zajisté Borat. Ať už díky ohromujícímu kasovnímu úspěchu či celosvětové popularitě, kterou jeho jménu film získal. Borat byl překvapující a nový v pohotovosti a trefnosti vtipů. Závažná témata prezentována polodementním rasistou a šovinistou s podezřelým knírkem byla posilněna paradokumentárním stylem. Kdyby byl Diktátor první, snad by se stal kultem i on. Dnes se ale srovnání rozhodně nevyhne. Přestože nabízí trefné postřehy z mezinárodní politiky ve stále neuvěřitelně vtipném balení, drsné konfrontace z reálného prostředí Diktátorovi chybí k dokonalosti. Reálné výroky světových státníků v úvodu sice navozují groteskní reálnost, obrovská záplava vulgárního humoru nakonec ale stejně diváka spíše strhává k nezaujatému pobavení než šokovanému zapojení jako u Borata.

Z Cohena se díky Boratovi stala taková hvězda, že v jeho stínu zůstali všichni ostatní tvůrci včetně režiséra. Larry Charles se v pozici režiséra objevil i u následujícího Bruna a u Diktátora. Jeho jméno je i součástí tvůrčího scénáristického týmu. K Diktátorovu humoru přispívá ale i hudba. Aladdin, mother fucker či cover verze Everybody hurts od neznámého wadiyského umělce vejdou do dějin populární hudby.

Sacha Baron Cohen je nepochybně zábavný a originální komik, což se projevilo i v Diktátorovi. Možná právě díky svému britskému původu má čich na trefnou politickou satiru. Přestože se mu v postavě diktátora Aladdina opět podařilo vytvořit nepřítele politických lží a pokrytectví číslo jedna, filmovému fanouškovi nebyl schopen nabídnout víc, než nabídl v Boratovi. Kanonáda vtipů nakonec ukolébává divákovu kritickou mysl a nutí ho se jen smát drsně nekorektním vtipům, což je ve světle témat originalitě tvůrců škoda.

Diktátor (The Dictator, USA, 2012)

Režie: Larry Charles
Scénář: Sacha Baron Cohen, Alec Berg, David Mandel, Jeff Schaffer
Kamera: Lawrence Sher
Hudba: Erran Baron Cohen

Hrají: Sacha Baron Cohen, Ben Kingsley, Anna Faris, Megan Fox a další
Délka: 83 minut
Premiéra v ČR: 17. 5. 2012