Fish tank: Nádrž plná splínu, naděje i napůl mrtvých ryb

Arnold nepotřebuje oslňovat uhlazenými záběry, důmyslnými scenáristickými konstrukty ani explicitní otevřeností scén. Základní devizou její poetiky je autenticita jako dominantní výrazový prostředek a s ní samozřejmě se ideálně snoubící režisérská empatie, která z herecké debutantky Katie Jarvis ve výsledku činí hereckou královnu snímku, jenž je v podstatě krystalicky čistou ukázkou sociálního dramatu.

Elegie za dospívající Miu, která světem nelásky prochází s hrdým výrazem nezvladatelného spratka, jenž je ovšem pouze odraným kabátem pro citlivou, křehkou, a zmatenou duši, je filmem na permanentní hraně. Ústřední hrdinka se neustále dostává do situací, které hrozí katastrofou, díky kombinaci své sveřeposti, entuziasmu a dost často také obyčejného štěstí vyvázne většinou jen se šrámy. I ty ale brzy začnou hnisat. Arnold totiž nepřivádí na scénu žádného předčasně vyspělého dětského filosofa ani postlolití prefabrikát, ale uvěřitelný charakter, podobný oživlému stromu, do kterého všichni kolemjdoucí vyřezávají vulgární obrazce. A on se vcelku pochopitelně brání. Neochota nechat se vláčet nepříznivými okolnostmi je spolu s bezprostřední existencí Jarvis před filmovou kamerou jistě jedním ze základních důvodů, proč si postava Mii vcelku snadno podmanila (nejen) festivalové publikum na celém světě. Pomocí adekvátně zvoleného filmového jazyka, v jehož repertoáru nechybí ruční kamera, specifická barevnost ani asynchronní zvuk, Arnold bez problému diváka dostává tam, kde má být, tedy do pozice Miina sympatizanta. To ovšem neznamená, že by ostatní figury dramatu byly vylíčeny pouze jako černobílá opozita ústřední hrdinky. I ony disponují bohatou základnou charakterových rysů, jež vytvářejí ideální živnou půdu pro rozvoj dramatu. Zejména kreace Kierston Wareing coby esence pomýleného mateřství a Michaela Fassbendera jako důvod zažehnutí rivality mezi matkou a dcerou patří svou neokázalou soustředěností k hereckým výkonům, jež z hlavy rozhodně jen tak nevymažete.

Dalším ze zásadních aspektů filmové mozaiky projektu Fish tank je použití tance jako prvku hrdinčina odreagování a především její urputné cesty k lepší budoucnosti. V podání tvrdě trénující Mii je tanec syrovou sólovou variantou pouličního boje i hořce cynickým výsměchem ušmudlané pompě R´n´B shows. Fish tank se v těchto momentech stává přímým protipólem továrně vylisovaných asexuálních limonád typu Dokaž to či Muzikál ze střední. Režisérka se totiž nijak nesnaží skrývat nemilou skutečnost, že sny, schopnosti ani nemilosrdná dřina někdy nemusí stačit. Scéna konkurzu sice sfoukává naději jak svíčku z dortu, na druhou stranu opět dokazuje sílu hrdinky, která se znovu rázně zvedá. A následně odchází. Směrem ven, na cestu, jež zjevně nebude louží prosta. Ovšem Mia nepřestává hledat, a vy byste ji v Projektu 100 rozhodně minout neměli. Tak přirozená dívčí bytost tu na plátně nejméně od dob Ellen Page (V pasti a Juno) nebyla, a v případě, že Katie Jarvis objeví mainstreamový film, asi dlouho nebude.

Fish Tank (Nizozemsko, 2009)

Režie: Andrea Arnold
Scénář: Andrea Arnold

Hrají: Katie Jarvis, Kierston Wareing, Michael Fassbender, Harry Treadaway
Délka: 123 minut
Premiéra: 14. 1. 2010