Forrest Gump

Už během první scény diváka pohltí laskavost, která prostupuje celým filmem. Na autobusové zastávce sedí muž, který vypráví svůj životní příběh. Nezáleží na tom, že lidé vedle něj se střídají a střídají, že nikdo neslyšel kompletní Forrestovu zpověď. Gump vypráví se stejným nadšením, s jakým kdysi běhal.

„…a tak sem utíkal. Já nevěděl, že je to k něčemu dobrý.“

Popisuje dětství, kdy ho děti šikanovaly, ne s nenávistí vůči ostatním, ale s vyrovnaností, klidem a nedefinovatelnou nostalgií. Mluví o své „úplně nejvíc nejlepší kamarádce“ Jenny, která se ho jediná zastala a vždycky mu radila, aby si nehrál na hrdinu, ale utíkal, jak nejrychleji dovede. A Forrest bežel. Nejprve na střední, potom na vysokou školu, do Vietnamu, na loď plnou krevet, až nakonec doběhl zpátky k milované Jenny. Potom se vydal na další běh – napříč Alabamou. Lidé se k němu přidávali a věřili, že je dovede k nějakému duševnímu poznání. Nestalo se. Forrest jenom rád běhal, to je celé. A pořád byl spokojený. Všude se mu líbilo, všechny měl rád. De facto tak prošel skoro celou novodobou historií USA. Perzekucí černochů počínaje a atentátem na prezidenta Reagana konče.

Autor románové předlohy Winston Groom svěřil zpracování filmu režiséru Robertu Zemeckisovi (Návrat do budoucnosti, Smrt jí sluší) a rozhodně nepochybil. Režisérovi se totiž do filmu podařilo přenést lehkost i přívětivost knihy. Jednotlivé scény na sebe plynule navazují, nevzniká žádný problém s pochopením příběhu jako takového. Děj se před zraky diváků odvíjí logicky, takže i neznalec knižní předlohy je plně v obraze a nemusí horečně přemýšlet nad tím, proč se vlastně stalo to, co se stalo.

Autoři přistoupili k hlavní postavě s láskou.

Ve prospěch režiséra navíc mluví i osobitý rukopis celého filmu. Zatímco jiné snímky podobného typu si přímo libují v patetických scénách, kde všichni litují retardovaného hrdinu, ve Forrestu Gumpovi autoři přistoupili k hlavní postavě s humorem, lehkostí a s láskou. Gump má sice IQ 70, ale na co nestačí jeho rozum, to dokáže vycítit srdcem. Forrestův úsměv pohladí diváka po tváři, jeho slova si vyloženě říkají o pousmání. I přesto, že doba, ve které žije, se do jisté míry dotkla nás všech, on jí prochází zcela nepoznamenaný, neuvědomuje si komplikovanost a závažnost situací, které prožívá. Dívá se na ně se stejnou samozřejmostí, s jakou lidé dýchají. A to je právě to hezké. Výborným tahem byla i volba protagonisty Gumpa. V podání Toma Hankse literární postava začíná žít vlastní život. Gump dostává další rozměr. Diváci nesledují jenom příběh nějakého muže v nějaké zemi, který se ocitá v nějakých situacích. V Hanksově podání se z nevýrazného člověka stává opravdová osobnost. Hanks totiž Forresta nehraje, on jeho příběh sám prožívá. Nebo o tom alespoň dokáže diváky zcela přesvědčit. Jeho úsměv je totiž stejně jako Gumpův pohled na svět všeobjímající a neuvěřitelně pozitivní. Nemůžete ho nemít rádi.

Nostalgickou a starosvětskou atmosféru plnou lásky ve filmu dokresluje i hudba. Hity z šedesátých let jako třeba Everybody's Talkin' od Harry Nilssona nebo Sweet Home Alabama od Lynyrda Skynydra stylově podtrhují dobu, ve které hlavní postava žije.

Forrest Gump je jednoduše jedním z nejkrásnějších filmů světové kinematografie. Pocit, který si z něho odnesete, je k nezaplacení a skutečně alespoň trochu promění váš pohled na svět. Přinutí vás se zamyslet nad tím, jestli sami sebe neberete příliš vážně. Gump je totiž naprosto ukázkový případ člověka, který je spokojený už jenom proto, že může chodit po ulici s úsměvem na tváři. A tak ho mají všichni tak rádi. Pokud Forrest ještě neproběhl přes váš obývák, určitě si na něj někde počkejte. Zaručuji vám, že se rozhodně stane jedním z vašich, jak Forrest sám říká, nejvíc nejlepších filmových přátel.

Forrest Gump (USA, 1994)
Režie: Robert Zemeckis
Scénář: Eric Roth
Hudba: Alan Silvestri
Hrají v anglickém znění: Tom Hanks, Robin Wright Penn, Sally Field
Hrají v českém znění: Vladimír Dlouhý, Ljuba Krbová, Nela Boudová
Délka: 142 minut
Premiéra: 20. 10. 1994