Havana Blues (Habana blues)

Kuba, ostrov zmítaný již desítky let revolucí a "pohotovostním" stavem. Průměrný český občan si při vyslovení tohoto jména vzpomene na období nedávno minulé, období izolace od světa, kdy naše malá zemička trčela jako tříska zaražená do paty západní Evropy. A stejně jako si ta ideologicky a rozumově zdravější část českého obyvatelstva ulehčovala od režimu zpěvem, ať už v podobě disidentských kapel, písničkářů nebo prostě u ohníčku na trampském potlachu, tak i hrdinové Havana Blues bojují proti dávno senilní a uschlé kubánské ideologii, nedostatku všeho a výpadkům proudu dobrou náladou a zpěvem za všech okolností. Ale pozor, nejde o ty známé jihoamerické rytmy, neustále prezentované v dokumentárních filmech a cestovních agenturách. Ruy (Alberto Yoel) a Tito (Roberto Sanmartín) jsou totiž rockoví muzikanti, kteří nehrají pro peníze, pro režim, ani proti němu, ale navzdory režimu a pro radost, alespoň na začátku.

Ruy i Tito si žijí pohodovým životem, jaký si jen dva mladí muži můžou v polorozpadlé Havaně dovolit. Snaží se uspořádat koncert v divadle, které je doslova na spadnutí, aniž by na tom chtěli nějak vydělat. Prostě se protloukají režimem zničeným městem, podlézají úřadům, aby sehnali aparaturu a povolení k hromadné akci a do toho si často brnkají na nějaký ten hudební nástroj. A vtom do Havany přijíždějí španělští hudební producenti hledající nové talenty. Právě tady dostává Havana Blues tu správnou dramatickou dynamiku.

Film je totiž rozdělen do dvou základních rovin, ta zpočátku nejviditelnější je samozřejmě hudba, živé vystoupení, nelegální koncerty ve sklepech, dvorech, na půdách. Tato větev je později prezentována Titem, jakožto snaživcem, který se chopí příležitosti a táhne kamaráda Ruye k rozhodnutí, aby podepsal výsostně nevýhodnou smlouvu se španělskými hudebními producenty navzdory svým kořenům a citové vázanosti k domovině. Na druhé straně spektra je Ruyova manželka Caridad (Yailene Sierra), se kterou se Ruy právě rozvádí, ale stále žijí spolu, aby to děti nepoznaly. Ruy zde pak působí jako takový katalyzátor mezi těmito liniemi. A tak se kolem jednotlivých hudebních vystoupení, zkoušek ve studiu, zpívání jen tak na balkóně, popíjení rumu a každonočními pařbami s krásnými mulatkami proplétá citem prosycený příběh Ruyova vztahu k ženě a dětem. Na jednom břehu řeky tak stojí rodina, o kterou by přišel, pokud přeplave na druhý břeh k Titovi, podepíše smlouvu a opustí rodnou Kubu, kam by ho pak úřady pochopitelně už nikdy nepustily (tvůrci zřejmě nepočítali s tím, že Fidel už má namále), a na druhém břehu smutně kouká manželka s dětmi, které pořád miluje a nechce o ně přijít. A tak Ruy stojí nervózně na ostrůvku obtékán oběma proudy jako kůl v plotě a snaží se plnit obě, rodičovskou i profesionální povinnost. Většinu filmu je tedy rozdělení postav pevně dané, Tito žije jenom pro muziku, Ruyova manželka jenom pro děti a Ruy prostě hraje na obě strany. Taková situace se samozřejmě dříve nebo později vyhrotí. A můžeme být jedině rádi, že k tomu dojde, aby nabyl celý příběh na emocionalitě, jinak by postava Ruye zůstala nepochopena a poněkud nečitelná. Už jen z toho důvodu, že i když je hned zpočátku jasné, že miluje své děti a stále miluje i svou ženu, dává jasně přednost svému muzikantskému kopytu. Rozuzlení je tak nějak sladkokyselé a jako jedna obrovská třešnička na dortu přináší do očí citovějších diváků slzy, tak jako celý průběh filmu dává námět k přemýšlení, jak by se kdo zachoval na Ruyově místě, a zároveň přináší onu veselou radost z moderní rockové kubánské hudby, která je tak energická, s texty natolik upřímnými, že nejednou vyčaruje úsměv, aby v další minutě ukápla slza.

Snímek vznikl ve španělsko-francouzsko-kubánské koprodukci pod taktovkou režiséra Benita Zambrana , který sám na Kubě žil a sám zde studoval Mezinárodní školu filmu a televize. Je tedy jasné, že čerpal z vlastních zkušeností jak s prostředím samotným, tak s obyvateli, kulturou a hlavně hudebními subkulturami. Koncertní vložky, které tvoří snad polovinu celého snímku, totiž přesvědčí diváky netknuté jihoamerickou kulturou o existenci opravdu poslouchatelného kubánského rocku s tradičními vlivy samby a jiných jižanských hudebních směrů. Samotné exhibice jsou prezentovány jako živé koncerty, kterými Tito a Ruy protahují španělské producenty, aby je uvedli do místní neoficiální kulturní sféry. Nejde o žádný filmařský experiment, takže nečekejte nic jiného než rychleji střižené záběry hrajících kapel.

Havana Blues je jeden z těch filmů, na které se těžko píše nějaké posouzení, aniž by to byl průměrný snímek. Jednoznačně jde o dílo hodné zhlédnutí okem každého alespoň trochu kulturně angažovaného diváka. Obrovské plus jsou silné emoce, které se projeví hlavně v druhé polovině filmu, a tak vám přítelkyně/manželka propláče závěr a na konci se celá uplakaná usmívá, když Tito s Ruyem procítěně zpívají na závěrečném koncertu text, který ve filmu zazní mnohokrát, ovšem tentokrát s určitým sentimentem. Film je specifický hlavně smíšeností dojmů, kde se staví zajímavá hudba proti lidské odpovědnosti, cit proti profesi a peníze proti ideálům, přičemž ani v jednom případě není jasno, která hodnota z dvojice je důležitější. Opravdu nejvýstižnější hodnocení jest – pláč i smích v jeden moment, takový je Havana Blues.