Hellboy 2 – Zlatá armáda

Svou ďábelskou sílu a drsňácké hlášky teď uplatní nejen proti Zlaté armádě, vytvořené kdysi silami starého světa (rozuměj elfy, trpaslíky a jinou podobnou havěť) v boji proti nenažranému lidstvu šířícímu se jako mor, ale i stvůrám z lidem neviditelného světa, které k ní znají cestu. Již po celé věky je totiž ukryta někde v hlubinách Země z příkazu krále Podzemní říše. Teď se ale jeho syn rozhodl předvést nenasytnému člověčenstvu, proč se kdysi bálo tmy... A pokud nebude stát na straně lidstva právě Rudoch se svými starými i novými parťáky z Úřadu pro paranormální záležitosti, bude to pro něj vypadat velice velice bledě – svět ukrytý jeho zrakům a přežívající jenom v bájích a pohádkách není totiž vůbec pro děti...

A my můžeme být jenom rádi, že se osudy komiksových hrdinů dostávají do rukou o moc talentovanějších tvůrců než v dobách minulých. Díky tomu to už v tomhle tisíciletí začíná vypadat tak, že přestává platit pravidlo dementních dvojek a absolutně zhovadilých trojek, rovněž jako že tyhle filmy již netočí neznámí béčkoví tvůrci vytažení snad ze skladu rekvizit s herci v gumových oblečcích a papundeklových kulisách. Teď jde o zboží nejvyšší kvality, které se dává úzkostlivě vybíraným profesionálům, neřku-li géniům v oblasti vizuality. A mexický zázrak Del Toro patří spolu s Nolanem a Raimim právě mezi ně. Srovnávat teď Hellboye s Iron Manem nebo Temným rytířem jen proto, že pocházejí z komiksů, nemá smysl, i když budou mnozí fandové celé dny zaníceně vést sofistikované debaty, kvůli kterým by jeden druhému oči vyškrábali. Jestli odpůrce nebo příznivec, srovnání s předchozím dílem se ale nevyhne, to už je prokletím (a výjimečně i štěstím) pokračování – a taky je to teď jediné srovnání, které má nějaký význam a není třeba ho zdůvodňovat.

"Z nálady do nálady – i přímo opačné – přechází Del Toro velice plynule a překvapivě, téměř tu není hluchých míst, režisér má vynikající cit pro proporce a načasování. Témeř každou z přísad svého divokého koktejlu vytěží a nenechá ji působit ani o vteřinu déle, než je potřeba pro efekt. Všechno je tak akorát. A předvádí nám toho skutečně požehnaně."

Zlatá armáda je mnohem větší, rozmáchlejší a epičtější než první Hellboy. To, co v něm bylo akční, je tu mnohem akčnější, vtipné je vtipnější, i když možná méně chlapácké, romantika je romantičtější někde až těsně k hranici snesení a štipka děsu je skutečně působivá, zejména ze začátku, kdy ještě všechno nezaplaví okázalá – ale ne protivná – exhibice kreatur, kostýmů, efektů a bitek. Je to skutečně výrazná, doslova módní přehlídka bytostí, u kterých jela fantazie tvůrců na plné obrátky a které jsou vypiplané do detailu, přičemž často nemají jinou roli než dělat "křoví". Pravda, někdy jen více méně, a tak někomu může vadit méně prostoru věnovaného hlavnímu hrdinovi nebo okázalé střídání prostředí výrazně odlišných svou atmosférou i stylizací. Borec s upilovanými rohy přitom rozhodně není zatlačen do pozadí, jenom své chvilky slávy dostane i řada jiných postav a i ty vedlejší mají na takový oddychový velkofilm celkem zajímavé a relativně rozvinuté charakterizace. Zejména můžeme být vděčni za víc výstupů "modrého" kolegy Abe Sapiena, který si své scény opravdu užívá, rovněž jako nový přírůstek týmu, "plynový" Johann Krauss. Film přitom není přepsychologizován, všechno se dovídáme v rámci děje, který se téměř nezastaví, užijeme si taky scény naprosto nečekané, ať už mimořádnou nadsázkou (opilý a zpěvácký duet Rudého a Modrého), závanem morbidity nebo melancholickou snivostí navždy mizejícího světa. Z nálady do nálady – i pŕímo opačné – přechází Del Toro velice plynule a překvapivě, téměř tu není hluchých míst, režisér má vynikající cit pro proporce a načasování. Témeř každou z přísad svého divokého koktejlu vytěží a nenechá ji působit ani o vteřinu déle, než je potřeba pro efekt. Všechno je tak akorát.

A předvádí nám toho skutečně požehnaně, neskromné orgie pro oči nenasytného (a platícího) lidstva. Fascinovaně se můžeme dívat na zázračný svět bez ohledu na mixování pohanské a křesťanské mytologie i na všechny vlivy a podobnosti, které tu můžeme najít. Jestli má někdo s tímhle filmem problém (a nemyslím tím zaryté odpůrce velkoefektních blockbusterů nebo fandy artové produkce, nejlíp tak černobílé, s třemi herci v jednom bytě, jak mluví o tom, že Bůh je lesba – ale právě naopak), není to záležitostí financí nebo režisérova pošahaného vkusu. V pozadí je pak fakt, že jsme už viděli tolik fantastických světů, že nás žádný neokouzlí do té míry, že zapomeneme dýchat – jako těch prvních pár, které jsme viděli jako děti a na které nedáme dopustit. A tak tady vidíme zajímavou podobnost lesního elementála (vytvářejícího mimochodem nejkrásnější monumentální scénu filmu, která až mrazí úchvatností) s monstrem z Cloverfieldu, přechody do jiných světů jako z Harryho Pottera nebo podzemní prostory jako z Pána prstenů. Guillermo Del Toro totiž jako houba saje inspiraci ze všech stran a jako v tavicím kotlíku všechny vlivy mixuje s imaginací vlastní i svých blízkých spolupracovníků. Pak už následuje jenom čirá radost z tvoření. Proto tady můžeme sledovat ozvěny všech jeho předchozích filmů i předznamenání Hobita, kterého mu už teď snad nikdo nebude upírat. Dokázal totiž definitivně, že velkou epickou akci utáhne tak jako malý atmosférický horor. Všechno, co do takového žánru patří, je tady smíchané tak efektně, přirozeně a s lehkostí, že pokud se nesnažíme o analýzu a násilné srovnávání, nebude nám z díla nic nějak povážlivě vyčuhovat.

Po každém takovém filmu si jenom povzdychnu, že už neumím být jako ještě před pár lety, když ve mně každý takový film vzbudil obrovitánské nadšení a žil pak ve mně s neutuchajícím plamenem ještě celé týdny. Nebýt toho, že jsme toho už tolik viděli, zůstali bychom v němém úžasu a se zatajeným dechem sledovat ony zázračné světy, které se na plátně střídají závratnou rychlostí, zažívali nepředstavitelné vzrušení z ohrožení a záchrany celého světa nebo až bolestnou touhu po jediné pravé lásce. Zklamáni bychom se pak rozhlíželi po šedivosti okolního světa nebo viděli za každým rohem bránu vedoucí ke kouzelnému ohromení. Někteří z nás to jistě zažijí i u druhého Hellboye. My ostatní jim můžeme pouze závidět a jít "jenom" na výborný blockbuster, ve kterém najdeme kvalitně namíchané všechno, co tam podle našeho očekávání má být – a ještě kapku navíc. Jako ostatně v každém lepším hollywoodském škváru.