Hezké chvilky bez záruky – a bez pojištění

I přes nezpochybnitelný příval nových kvalitních českých filmových tvůrců nemůže kulturně vzdělaná skupina diváků zapomenout na velké osobnosti české umělecké historie. A nejenže si takové ikony, jako je Věra Chytilová, diváci pamatují a uznávají je, ony se občas i ozvou, aby se připomněly. Ovšem je otázkou, jestli nebude lepší, když legenda zůstane legendou. Právě tuto těžko zodpověditelnou otázku nám nabízí nový snímek Věry Chytilové, Hezké chvilky bez záruky.

V kabátku, který, ačkoliv využívá nové digitální technologie, nezapře pevná pouta se zpracováním snímků dávno minulých, se na diváky českých kin chystá jeden velký pytel plný epizodického děje svázaný jednou, nepříliš silnou nitkou. Hezké chvilky byly totiž původně nápadem pro seriálové zpracování, z jehož realizace ale časem a rozhodnutím paní režisérky a scenáristky v jednom sešlo a zrodila se myšlenka a nakonec i samotný film. Bohužel nejde o úhledně poskládaný batoh připravený pro diváky tak, aby si z něj každý něco bez problémů vytáhnul, ale o onen pytel napraný nespojitými situacemi a scénickými výjevy z vypjatých chvilek životů pacientů psychoanalytičky Hany. Celý pytel někdo svázal průvodní linií Hanina osobního života a řádně jím zatřásl, aby důsledně zpřetrhal jakoukoliv návaznost nebo pochopitelnou posloupnost jednotlivých kousků.

Díky tomu jsme svědky někdy humorných, někdy tragických scén z partnerského života, natolik známých z obyčejných českých domácností, občas pouze vyhnaných do extrémů a doplněných plejádou známějších českých herců, kteří občas více či méně přehrávají, až může divák nabýt dojmu jakési divadelní inscenace moderované paní psycholožkou. Samozřejmě záleží na vkusu, u mě bohužel tento postup nijak nefungoval. Jedině pár záběrů typicky rozevlátého Davida Vávry lehce připomnělo daleko lépe stylizovaný snímek Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam. Zbytek bohužel byl buď příliš civilní (Jana Krausová), nebo příslovečně na sílu a na moc přehraný (např. Bára Hrzánová). Samozřejmě těžko generalizovat z několika příkladů, ale bohužel až na výjimky působí celý film opravdu přetaženým, až křečovitým dojmem.

Že Hana v podání Jany Janěkové pomalu postupuje od obyčejného vystresovaného člověka přes upracovanou ženu líného manžela až po stav těžké deprese, nijak nepřispívá soudržnosti děje. Naopak to pouze dopomáhá divákovi, aby to ostatní viděl jako kontrast k jakékoliv semknuté formě. Samozřejmě je možné, že posloupností jednotlivých situací autorka něco sleduje, ovšem kvůli překombinovanosti (á la Bolek Polívka v roli svého milionářského dvojníka, tak trochu vypůjčeného z Dědictví aneb Kurvahošigutntag) jsem bohužel nezpozoroval nějaké veliké ambice divákovi něco sdělit, nebo alespoň zajímavě odvyprávět příběh. Samozřejmě, můžeme spekulovat, že jde prostě o jakýsi obraz, vhled a kritiku současné společnosti. Mezilidské vztahy zde jsou velmi silným motivem, bohužel ale totálně nevyužitým, ba co víc pěkně zahnilým, neboť se filmu nepodařilo nic víc, než zextremizovat některé prvky lidské povahy (jak mužské, tak ženské), bez nějakého vyššího cíle nebo spojitosti.

Celá vizuální stránka filmu je stejně jako jeho obsah tak trochu mimo mísu. Autorka díky kameramanovi Martinu Štrbovi využila digitální techniky, čímž se jí mimo jiné otevřela možnost experimentovat a přetáčet, protože to nic nestojí. Bohužel je ale jediným opravdu viditelným zástupcem digitální kamery uvnitř filmu celková zmatenost záběrů a roztřepenost v první třetině děje, což se naštěstí později uklidní, ačkoli ne zcela. Naopak svěží hudba přímo od mladého Davida Krause jako by patřila k jinému filmu, stejně jako jeho postava a celý herecký výkon v roli syna jednoho z pacientek.

Věra Chytilová je hrdá žena. Což oprávněně pramení z její tvůrčí minulosti a nejen národního věhlasu. Ovšem jedna věc je promítaní samy sebe v rámci obrazu o vlastním já a druhá věc je prezentace na veřejnosti a schopnost dosáhnout své slávy známé z let a filmů dávno minulých. Samozřejmě nechci a nemohu kritizovat první a největší dámu českého filmu. Ani se nesnažím radit, aby naši tvůrci přesedlali na jednu z mnohých filmařských vln hýbajících v současnosti sály kin. Jenom si myslím, že i ti známější z nás by měli poznat, kdy těch jejich pomyslných patnáct minut slávy končí, a odhadnout čas pro zaražení svých snah a raději dále čerpat z minulosti, když jim současnost nedovoluje, ať už z jakéhokoliv důvodu, vytvořit dílo minimálně rovnocenné těm starým.

Premiéra: 21. 9. 2006
Režie: Věra Chytilová
Scénář: Kateřina Irmanovová, Věra Chytilová
Kamera: Martin Štrba
Hudba: David Kraus
Hrají: Jana Janěková, Jana Krausová, Boleslav Polívka, Igor Bareš, David Kraus, Martin Hofman, Mirek Hájek, Jiří Ornest, Barbora Hrzánová, Igor Chmela, Magdaléna Sidonová, Ivan Vyskočil, David Vávra, Oldřich Vlach a další