Hranice smrti (Fronti?re)

Už teď by vám mělo být jasné, že jde o film pro úzce zaměřené publikum, i když se nemorální krutosti dostávají v poslední době do popředí čím dál víc – a s překvapivým úspěchem (stačí se podívat na veleúspěšnou sérii Saw – ultralaciných, ale mimořádně výdělečných psychokrváků, které sice už od druhého dílu nemají ani špetku smyslu, ale ze kterých se přesto stává seriál). Zlatého prasátka na výrobu peněz se teď chytili i Francouzi (jedním z výkonných producentů je Luc Besson, který se se svou továrnou na výrobu nenáročné evropské zábavy v šíleném tempu nezastaví už snad nikdy) a tady máme výsledek.

Jelikož jde o zástupce žánru, který si nikdo nepustí v neděli k rodinnému obědu (alespoň doufám), zaměřím se ve své recenzi na ty, kdo vědí, do čeho jdou (ostatní, jestliže se k filmu nějakou náhodou i dostanou, ho taky hezky rychle opustí). Ti z vás, kdo se rádi podívají na vykuchané mladé lidi, na kterých řádí extrémní pošahanci, musí nejprve přežít první třetinu, která je skutečně zlá, trapná a odfláklá, plná nesympatických hrdinů a jejich nezáživného trmácení se (a to rozhodně nejsem z těch, co by každého neárijce zapíchli jako podsvinče). Postupně se seznámí se skutečnými hrdiny filmu, kterým šéfuje jejich tatík, zapřisáhlý starý nacista, spíš mumie trousící cynické hitlerovské hlášky. Pak následuje druhá, po všech stránkách velice průměrná třetina, ve které dojde k překvapivě rychlému skonu všech hrdinů a k nedostatečnému rozvinutí toho, co by mohlo být skutečně zajímavé. (A teď upozornění pro ty, co se nechtějí dovědět příliš, ať přeskočí na další odstavec!) Až v závěrečné části, kdy jsou už téměř všichni mrtví (a snad nikdo ani nečekal, že to s nimi skončí jinak – když ano, přetočte prosím list, jste na špatné adrese), se tento kodrcavý vláček dostane k několika skutečně zajímavým momentům. Především k tomu, že si to rodina našich nacistů všechno pěkně slízne – a to rukou poslední přeživší – ano, ženy – a ještě k tomu těhotné!! Peklo, kterým si projde, jí ale bude stačit na několik životů – o tom, že postavy policistů z posledního záběru nepůsobí nijak povzbudivě, ani nemluvě. Dočkáme se tedy velikého zadostiučinění, které ale pořád provokativně namlouvá, že jde jenom o zrnko písku v oceánu.

Vzhledem ke svému tématu a ději jsou Hranice smrti nezvykle dlouhé (nebo se vám to jenom zdá, protože se nebavíte) a nejedna sekvence nás vede k domněnce, že záměrem tvůrců bylo právě vystihnout celý ten průběh jednotlivých stadií, kterými procházejí lidé od zdánlivé normálnosti k nepopsatelné hrůze. Že nás nechtěli prostě jenom vrhnout do bezuzdného vraždění, ponížení a bolesti, ale jejich počin měl mít i nějakou tu zastřešující myšlenku. Jenom jim to prostě nevyšlo. Také charaktery nejsou úplně černobílé a to napodiv ani na straně rodiny, která nerozlišuje mezi lidmi a prasaty. Jejich oběťmi nejsou nevinní čistí krasavci z amerických splasherů a vnadné prsaté holky s duší anděla, ale lidé násilničtí, nečestní a nevděční (i když možná k tomu jenom dohnaní) mladíci. Když na začátku drze urážejí své „hostitele“, kteří jsou k nim slušní, vzbuzuje to v divákovi utěšující představu, že si to způsobili sami. Po další hodině zvráceností a skladě plném naporcovaných mrtvol je to už ale mnohem obtížnější úkol, ale jedinci trpící přecitlivělostí si nějaké ty důvody vždy najít musejí. Jinak by se iluze morálního světa ctností a ideálů zhroutila a jim by zůstaly jenom oči pro pláč a mozek k šílenství. Zajímavý je taky politický kontext, Francouzi vsouvaný (asi bezděky) i do toho nejpodřadnějšího braku. Možná to jednoduše mají v povaze ze všech těch revolucí a možná je to jenom způsob, kterým upozornit, že tahle strašná hrůza se odehrává někde přímo tady, nám všem pod nosem, snad za nejbližším rohem v sousedství.

Celkově jde o hodně těžko stravitelnou patlanici. Není to jenom tupá vyvražďovačka a není to ani dílo, které by ji přesáhlo. Tenhle výlet skrz násilí se zastavil v půli své krvavé cesty a nedošel nikam, tak jako jeho hrdinové nikdy nedorazí do Amsterdamu. Xavier Gens prý po tomhle filmu dostal možnost natočit Hitmana. Tenhle fakt, zdá se mi, vysvětluje několik skutečně krásných okamihů tohoto filmu ve středu moře odkoukaného a ne právě nejlíp okopírovaného balastu ze všech možných zdrojů, zapečeného do obrovské pizzy nevalné kvality i chuti. Hranice smrti z toho ještě vycházejí lépe, přece jenom je asi snadnější uhlídat několik psychopatických maníků než světové špionážní služby v honbě za dokonalým zabijákem. Pokud se tedy chcete přesvědčit, že pořádně zabíjet umějí i Evropané (a nemám teď na mysli Slováky provozující v Bratislavě/Praze Hostel), jděte do toho. Francouzi vám to se sobě vlastní reflexí i dekadencí předvedou.