Hugo a jeho velký objev je Scorseseho osobní vyznání lásky kouzlu kinematografie

Tisknout - Hodnocení článku:

Čt, 9. února 2012 / Autor: Matěj Šonka

Legendární americký režisér Martin Scorsese se ve svých filmech vždy zabýval především temnými aspekty lidské povahy a společnosti. Nyní přichází do českých kin jeho poslední počin Hugo a jeho velký objev, který do Scorseseho předcházející filmografie příliš nezapadá, neboť se od začátku své reklamní kampaně prezentuje jako (trojrozměrná) dobrodružná podívaná pro celou rodinu. Tato žánrová nálepka ovšem působí částečně klamavě, protože Hugo a jeho velký objev je ve své podstatě docela jiným dílem.

Hodnocení: 85 %

Snímek začíná vyprávěním o sirotkovi Hugovi (Asa Butterfield), který někdy ve 20. letech přežívá na hlavním pařížském nádraží, kde se každý den stará o seřizování tamních hodin. Jeho denní rutinu občas naruší útěk před místním hlídačem (Sacha Baron Cohen), ale teprve setkání se starým prodejcem hraček (Ben Kingsley) a jeho dcerou Isabelle (Chloë Grace Moretz) svede Hugův život z dlouho zaběhnutých kolejí. Starý pán je totiž klíčem k tajemství, kterému se chlapec dlouho snaží přijít na kloub, a zároveň postavou, která vede k odkrývání té nejdůležitější vrstvy příběhu.

Hugo a jeho velký objev je sice dobrodružným filmem plným záběrů, které výtečně a organicky pracují s formátem 3D (což u hraných snímků stále platí za světlou výjimku). Pod tímto povrchem se ale skrývá jedno velké vyznání lásky ke kinematografii (a literatuře v druhém plánu) a jejich schopnosti přenášet diváky do jiných světů. Recenzovaný snímek se od začátku odehrává v prostředí zaplněném množstvím strojků a aparátů fungujících na podobných principech jako první kamery a promítačky. Kromě těchto nepřímých spojů se zde objevuje také několik otevřených citací jiných uměleckých děl.

Základní vědomosti o počátcích kinematografie, především znalost jména legendárního režiséra a všeuměla Georgese Mélièse, jsou tedy pro sledování filmu Hugo velkou výhodou. Užít si tento výtvor naplno lze ale i přes dílčí neznalosti, neboť tvůrci většinu důležitých událostí z filmové historie v průběhu děje velmi zdařile vysvětlují. Ve filmu Hugo se ovšem pracuje i s vášní k literatuře, ke které hoří láskou nadšená čtenářka Isabelle, jež má od otce zakázáno chodit do biografu. Svět knih se zde ovšem nevykresluje jako konkurenční prostředí filmu, ale spíše jako bohatý zdroj inspirace, což lze krásně pozorovat, když malý Hugo reaguje na obálku Robina Hooda s tím, že ho viděl s Douglasem Fairbanksem v hlavní roli.

Obzvlášť kouzelnou roli tu pak má Christopher Lee, který sedí na vysokém pultíku knihovny jako jakýsi strážce brány k jiným světům, do nichž se je možné dostat skrze čtení. Scorseseho novinka nám totiž ukazuje, jaká báječná dobrodružství nám může představivost tvořivých lidí přinášet. Stojí za to zmínit, že se jedná o trojrozměrný snímek, který vypráví o době černobílého dvojrozměrného filmu 20. let, ale i úplných počátcích kinematografie, kdy byl prostor pohyblivých obrázků „umístěn“ v jakémsi ohraničeném krabicovém prostoru připomínajícím spíše divadlo.

Scorseseho dílo ovšem dokáže obstát i mimo rovinu svého láskyplného vyznání jakožto dobrodružná rodinná podívaná. Mělo by se ovšem dodat, že úplně nejmenší děti jeho kvality zřejmě nebudou schopny patřičně ocenit, neboť Hugo je více než na akci založen na množství vizuálních drobností. Kromě skvělé výtvarné a technické stránky (kamera, střih, výprava) poskytuje i dostatečný prostor hereckým schopnostem čtyř generací hlavních představitelů. Obzvláště dobrý dojem zanechává šarmantní Chloë Grace Moretz.

Výtečný je také Sacha Baron Cohen coby nádražní hlídač, který s chutí přijal post komické figurky. Cohen totiž dokáže výborně balancovat na hraně komiky a stydlivé touhy po lidské společnosti, kterou mu jeho role bývalého sirotka přisuzuje. Je to pak především on, kdo motivuje vznik většiny honiček po rozlehlých prostorech pařížského nádraží, a tak má jeho role větší smysl než jen vytváření legračních situací.

Hugo a jeho velký objev nám s láskou připomíná dávné počátky kinematografie, jejíž některé principy tu s námi ovšem přežily až dodnes. Síla Mélièsových filmů totiž spočívala spíše než ve vyprávění příběhů v zobrazování dosud nepoznaných fikčních světů zaplněných bombastickými efekty, což je trend, který se silně projevuje i v současné kinematografii, jak lze dobře vidět v tvorbě nákladných blockbusterů. Méliès měl ale zřejmě štěstí, že se nyní spousta lidí ráda ztotožňuje s magickým pohledem na jeho filmařskou éru. Těžko totiž odhadovat, jestli někdo za sto let složí podobný hold takovému Michaelu Bayovi.