Iné svety – aneb jak umírá jedinečnost

Na mysli mám především řádění dua Hřebejk – Svěrák, kteří, ačkoliv jejich filmy nebyly špatné, mají své zlaté období za sebou. A počínaje obrovským mediálním trhákem Český sen se do zájmu návštěvníků kin začínají tlačit mladí čeští a slovenští tvůrci, jimž se v poslední době zalíbila dokumentární tvorba. Nemusel bych chodit daleko pro jiné příklady, Ženy pro měny nebo zde nedávno recenzovaný snímek Sejdeme se v Eurocampu jsou dalším příkladem prorazivších absolventů filmových škol. Tento trend je vlastně logickým vyústěním, kdy po vyrovnání se s minulostí v kasovních trhácích páně Hřebejka dochází k synchronizaci vnímání současnosti, mapování a především zužitkování všech jejích místních i globálních vlivů jako součásti výstavby snímků samotných.

Šest osobností, čtyři národnosti, tři generace a nespočet náhledů na život současnosti, tak by se daly Iné svety ve zkratce charakterizovat. Dokument nám představuje pomocí jakéhosi rámcového nadhledu, záběrem ze zříceniny hradu, tamní krajinné dominanty, region východního Slovenska zvaný Šariš. Kromě Slováků zde žije menšina Rusínů, Romů a pomalu vymírající skupina kdysi početných Židů. Centrem pozornosti autorů se tak střídavě stává rusínský karikaturista a veřejně činná osobnost Fedor Vico, gynekoložka židovského původu Katarína Hrehorčáková, romský pomocný policista Ignác Červeňák a další tři Šarišané, u kterých nejde zřejmě o jejich původ, ale o společenskou vrstvu, jíž jsou příslušníky. Sběratel všeho starého, milovník folklóru, amatérský archivář a intelektuál v důchodu Ján Lazorík funguje jako spojka s minulostí a tradicí se vším všudy, ale i jako katalyzátor pro vyřčení závažných point a myšlenek filmu na účet takzvané racionální společnosti. Současnou generaci zde pak zastupuje pracující ženáč Tono Třiščík se svou rodinou, zálibou ve folklóru či sny o vlastním bydlení v paneláku a Stano Čorej, syn bohatého podnikatele, mladý hudebník žijící v globální popkultuře jako ryba ve vodě.

Pro postupné budování pointy je použita koláž a střídání jednotlivých postav, které si ze začátku podávají ruce na onom hradě. Přičemž každý jedinec vlastně vyjadřuje a zosobňuje jeden z důležitých problémů, které dohromady vytvářejí skládanku obrazu globalizace válcující unikátní kultury, sociální zřízení a staré zákonitosti. Umístění celého filmu do oblasti Šariš má ale hlavní opodstatnění v propastných rozdílech a odlišnostech tamních obyvatel, kteří i přesto dokázali po staletí žít v harmonii, každý se svými problémy, ale spokojeně. Než přišla žehlička zvaná globalizace, aby zdánlivě postavila všechno do jedné řady, ale v reálu prohloubila rozdíly a roztrhala staletá pouta menšin. Autoři se vyhnuli současnému rádoby dokumentárnímu proudu vsugerování jakési pokřivené myšlenky a manipulace diváka už samotným výběrem postav a rozhovorů, které jsou vedeny tak, aby se účinkující vyjadřovali sami ze sebe, nikoliv nuceně. Zrovna tak neustále ukazují divákům, že to není žádný syntetický produkt, ale opravdový lidský výrobek, když úmyslně strkají mikrofon do záběrů, aby zdůraznili svou přítomnost a onen reálný dokumentární prvek.

A k čemu celý ten humbuk? Inu, režisér Marko Škop nám dává velmi citlivou formou ochutnat pachuť oné jednotvárné globální, snad planetární kultury skrze zdokumentovaný dopad na malý region doposud si zachovávající svou starou tvář, která začíná být pomalu pitvořena. Právě ona lokalizace do malého územního celku, který je i přesto rozmanitější než kdejaké velkoměsto, dopomáhá ke snadnějšímu vyobrazení jednotlivých kultur a jejich života nohama v pevné půdě tradic rodičů a hlavou u pomalu se snižujícího stropu uniformní masy. Právě svěží přístup umožňující všem aktérům prezentovat sebe samé, namísto obrazů lidí v krajních situacích, jak si oblíbili celosvětoví dokumentaristé, přibližuje snímek všem citlivým diváckým srdcím a promlouvá k nim tiše, ale přesvědčivě. Takovým vrcholem jsou pak až tragicky humorné scény, kdy autoři dopomohli romsky naivnímu Ignáci Červeňákovi v natočení vlastního rapového klipu v jeho domovské nuzné vesnici bez infrastruktury a hygieny, kde se všichni okolní Romové tváří na kameru jako ti nejvíc in a nejspokojenější lidé. A podobných komických a tragických pravd ukazuje dokument daleko víc.

Podtitul "na konci globálního světa" tak nádherně sedí, protože právě z toho "konce" odpadává to životaschopnější a mizí směrem k začátku a to prohnilé a zastaralé zde pomalu umírá. Z pozice člověka, který zažil postupnou změnu morálky, kultury, trhu a celé české společnosti v devadesátých letech a je si dobře vědom dopadu aktuálního stavu věcí na nynější opravdu bezstarostnou mládež, musím dát filmu za pravdu. Autoři mě nakonec donutili přemýšlet nad sebou samým, abych zjistil, že do oné splachovací společnosti už taky pomalu zapadám, a velmi jasně jsem si uvědomil, že svoboda je pěkná, pokud není vynucená. Pochopitelně nemohu vyložit konkrétní situace a výjevy všech jednotlivých obrazů, ale několikanásobný komentář Jána Lazorníka nad skladbou pořadů Slovenské televize a natřásajícími se ženskými těly v hudebních klipech nebo spílání na pštrosy za humny jako porušení přírodních zákonů dává celému filmu onu pachuť starosvětské pravdy, kterou, ač se mi to nemusí líbit, moderní doba nepřebije absolutně žádným argumentem ani penězi.

.:Jiný pohled:.

Režie: Marko Škop
Scénář: Marko Škop
Kamera: Jáne Meliš
Hudba: Igor Vrabec
Ve filmu vystupují: Ján Lázorník, Fedor Vico, Katarína Hrehorčáková, Ignác Červeňák, Stano Čorej, Tóno Triščík
premiéra: 7. 9. 2006