Inland Empire – psychopatům vstup zdarma, odolným za příplatek a zbytku nepřístupno

David Lynch je velice specifický a co se díla týče výstřední filmový tvůrce. Jeho filmy mají velkou základnu oddaných fanoušků, jsou obecně uznávanou klasikou (seriál Městečko Twin Peaks), ale také obecně uznávaným měřítkem pro filmové úlety. Každý z počinů páně Davida Lynche v sobě nese cosi podivného, zneklidňujícího, tu to jenom lehce proplave těsně pod hladinou, onde pozorný divák uvidí kus zlověstné větve čouhající nad hladinu a někde to diváka spolkne i se sedačkou. Zároveň si dokázal Lynch vytvořit velice osobitou poetiku a estetiku disponující všemi aspekty technické nedokonalosti. Tematizace násilí, lidských úchylek, různých podivných charakterů a mnohých dalších, která je v každém jeho filmu jasně čitelná a latentně přítomná, a její akcelerace pomocí onoho zneklidňujícího prvku je pak jedním z mnoha es ukrytých v Lynchově rukávu. Všechny filmy tohoto režiséra jsou pak různě namíchány z těchto dvou základních ingrediencí a výsledná směs bývá, ovšem ne vždy, ředěna tak, aby byla stravitelná. Taková filmová medicína je pak podávána publiku. Základna fanoušků samozřejmě kvituje každý nový počin s jásotem, neboť jejich idol se jim ještě nikdy nezpronevěřil ani v těch pro normálního člověka nejkoukatelnějších filmech. Ovšem pro nezasvěcené jedince je Lynchova tvorba spíše hořkou medicínou, které nejenže nechutná, ale také nebývá moc zdravá. Takoví diváci dokáží strávit jenom velmi malou část celkové produkce tohoto temného mága filmového plátna a i to jim postačí k zařazení Lynche do kategorie „podivných režisérů“, ba k vytvoření zvláštní kategorie „lynchovin“, kam pak řadí všechny jeho filmy i filmy podobného ražení. Teď tu tedy máme jednu takovou novou lynchovinu a jde o lynchovinu téměř neředěnou, řádně hutnou a tuhou, kterou jen tak nespolknete.

Inland Empire je o ženě v nesnázích, nebo alespoň to tvrdí většina tiskových materiálů kolem filmů i sám režisér a autor celého projektu (těžko ho v tomto případě nazvat scenáristou). Ano je to tak, filmem prochází žena a pronásleduje ji mnoho nesnází. ALE opravdu je tento snímek o ženě? Nebo spíše o oněch nesnázích? Nebo je to celé o nesnázích filmového štábu v průběhu natáčení filmu? Nebo můžeme jít ještě dál. Pojednává film o nesnázích štábu natáčejícího film o natáčení filmu, který je pro samotné natáčení i herce jednou vleklou nesnází? Ani jedno tvrzení není zcela správné, přesto jsou všechna pravdivá. Těžko zde nějak přibližovat samotný děj, jestli se v rámci tohoto díla dá vůbec o něčem takovém, jako je děj, mluvit. Ona základní premisa o ženě v nesnázích je obrovským zobecněním celé řady tříšťových a zrcadlových kompozičních prvků, které Lynch používá, aby dosáhl výsledku. Obecně by se dalo říct, že Inland Empire pojatý jako vyprávění dokonale mate diváka, proto o něm nelze v termínech filmového vyprávění uvažovat. Očividně zde není cílem provést postavy určitou strukturou časoprostoru, který dohromady skládá příběh obsahující motivické prvky slučující se v dramatickou výstavbu. Ba co víc, Inland Empire přímo cíleně ukazuje, že tady o nějaké vyprávění příběhu nejde, když v první půlce snímku tvůrci úmyslně shodí a do absurdna rozervou jakékoliv náznaky zdánlivě logicky skládaných scén. Ne, zde není důležité sledovat běh filmu a logicky spojovat jeho jednotlivé prvky, zde jde výhradně a jenom o sledování obrazů, skupiny zmateně rozhozených obrazových a zvukových plánů bez prvotně jasně daného cíle – ten ať si najde každý sám. Návodů na různé interpretace poskytuje snímek sám o sobě hromady. Lze pozorovat paralelní děje života herečky, která hraje svůj život ve filmu, který je remakem starého polského filmu, podle jehož nikdy nedokončeného děje se pak odehrává právě natáčený film, ale i hereččin život. Ovšem tato podivná kostra ztrácí obrysy ještě dříve, než jsou načrtnuty, a pokud je divák schopen si ji uvědomit, pak jedině až v samotném závěru filmu na základě zdánlivě nesmyslných sledů obrazů dávajících dohromady jakýsi pocit logičnosti. Ale i takový výklad může být pouhou iluzí, jedním z obrovské množiny možných výkladů.

V Inland Empire použil David Lynch poprvé ve své kariéře digitální techniku natáčení, což je na výsledku znát, ale ne ze samotného zpracování, jako spíš z hýřivosti celého projektu, který by zatížen finanční stránkou a dalšími obtížemi klasického filmu nikdy nemohl vzniknout v této podobě. Tvůrci se ve filmu nebojí experimentovat vůbec s ničím, a jak už bylo řečeno výše, posouvají všechny prvky, rámcově i kuse vnímané jako základní, naprosto jiným směrem, než by kdo čekal. Samozřejmě, než by mohl čekat divák neuvyklý na Davida Lynche. Přesně bychom si mohli dovolit říct, že právě díky digitální technice a volnosti spojené s ní se Lynchovi podařilo dosáhnout toho, co se mu nepodařilo ani v jeho nejdivočejší filmové noční můře, v Mazací hlavě, a sice dostat se z pout filmového média „ukazujícího“, plochého, které je pouhým pasivním obrazem, oknem z naší reality do filmové reality, a utéct do neprobádané oblasti filmu narušujícího svůj, ale i náš časoprostor, spojujícího v jeden celek. Lynch i všichni protagonisti ochotně přiznávají, že celý projekt natáčeli bez pořádného scénáře, že šlo o umění pomocí intuice, ať už ze strany protagonistů, kteří od režiséra dostávali pouze určité náznaky scén, nebo od samotného tvůrce, který každý den napsal kousek a nechal se v mnohém vést vlastní asociací a snad i náhodou. Dalo by se doslova říct, že nejenom samotný výsledek, ale i tvorba filmu programově boří konvence, rozostřuje vnímání nejen divákům, ale i tvůrcům a protagonistům a na plátno přináší ne umělý produkt systematického snažení o jakousi iluzi, ale přímo jakýsi časoprostor zachycený v té nejsurovější formě přímo na místě natáčení, na stole scenáristy, ba v jeho hlavě. Je to dokument o tvorbě sebe samého zabalený v podivném balíčku Lynchovy šílenosti.

Z hlediska celkové kompozice by se dal Inland Empire řadit k mnoha různým uměleckým směrům. Počínaje expresionismem přes surrealismus, naturalismus až po těžkou postmodernu. Film splňuje mnoho abstraktních kategorií pro podobné škatulkování, přesto je ale nezařaditelný, stejně jako jej nelze spoutat hlediskem jakékoliv konvenční kinematografie. Inland Empire je mementem Davida Lynche, a to nejen v encyklopediích a filmu a dějinách umění, ale i v hlavách diváků, v jejich životech a uvažování. Je však škoda, že je jen malé procento těch, kteří dokáží film takto niterně přijmout.

Pro mnohé může jít o naprostý nesmysl, ale pro jiné o úchvatný zážitek. Pokud vám David Lynch nic neříká, vyhněte se tomu filmu širokým obloukem, ušetříte těm ostatním svou zadnici stínící obraz při křečovitém prchání z kina. V opačném případě bychom doporučili vyčlenit si dostatek času před i po promítání a vyrazit s čistou otevřenou hlavou do kina na filmový zážitek desetiletí.

.:Zhlédněte flashový trailer:.