Karamazovi
Petr Zelenka ve svém posledním filmu Karamazovi propojil velká morální dilemata o lásce, víře, nesmrtelnosti a lidské duši s divadlem, filmem a šílenstvím. „Není-li nesmrtelnost duše, není ani ctnost a všechno je dovoleno.“ V česko-polské koprodukci spolu s partou z dejvického divadla, několika externisty a dalšími lidmi dal vzniknout něčemu, v co české publikum už přestalo doufat. Zelenka do českého filmu totiž vrátil opravdovou filmařskou kvalitu. Karamazovi jsou filmem ambiciózním, hodnotným a dokonce světovým.
Převedení divadelního představení na filmový pás patří k nejpracnějším filmařským počinům. Izolovanost jeviště a s ním spojená těžkost zachycení hereckých výkonů nám nikdy plně neumožňují integrovat se do děje. Dramatizace Karamazových Evalda Schorma a Lukáše Hlavici si zasluhuje více. Režisér a scenárista Petr Zelenka, kameraman Alexandr Šurkala a producent Čestmír Kopecký se rozhodli, že místo „obyčejného“ záznamu představení nafilmují generální zkoušku, jež je přípravou na krakovský alternativní festival odehrávající se v ocelárně. Kromě divadelní inscenace tak máme možnost vidět i jinou realitu, která se uskutečňuje mezi herci a dělníky.
Karamazovi nepřevypravují celý Dostojevského román Bratři Karamazovi (1880). Věnují se jedné linii – případu otcovraždy. Nejstarší z bratrů Dmitrij (David Novotný) je obviněn z vraždy svého otce Fjodora (Ivan Trojan). Motivem mu mají být tři tisíce rublů, které potřebuje, a také žárlivost (otec i syn jsou zamilováni do Grušenky). Postupně se ale ukazuje, že i další bratři Ivan (Igor Chmela) a Smerďakov (Radek Holub) mohou být pachateli. Jediným spravedlivým a nevinným bratrem je novic Aljoša (Martin Myšička). Karamazovi jsou rodinou bez žen. Ženy jsou jimi sice omámeny, ale brzy utíkají nebo blázní. Ctnostná Kateřina (Michaela Badinková), snoubenka Dmitrije, odpouští Míťovi nevěru s vášnivou Grušenkou (Lenka Krobotová) a i přes lásku k Ivanovi se Míťou nechává dále trýznit.
Celou generální zkoušku sledují dělníci, kteří v ocelárně pracují. Jeden z nich (Andrzej Mastalerz) představení prožívá více, protože mu v nemocnici leží vážně zraněný syn. Jeho utrpení je prohloubeno tím, že on je viníkem úrazu. Syn se zranil při návštěvě otce v práci. Spadl z ochozu. Herci jeho strast zažívají s ním a nakonec hrají jen pro něj.
Ačkoliv by Karamazovi mohli svými dlouhými dialogy nudit, nečiní tak. Zelenka hercům a divákům dává prostor a čas pro zklidnění a uvolnění mysli. Pavel Šimčík neustále zvětšující velikost roztažení svých úst, Ivan Trojan plivající na obrázek Jana Pavla II., pár tančící mezi světly ocelárny a především loutkař Matja Solce se svým mončičákovským Dostojevským. Jako jediný ve filmu odhalil způsob, jakým Dostojevský tvořil svá díla. „Nejdříve se mi začnou třepat ouška…“
Na druhou stranu nám Zelenka prožívání filmu vůbec neulehčuje. Vnitro ocelárny sjednotil s vnitřnostmi pekla. Háky visící z jejího stropu, jí vytvořené zvuky a výpotky znásobují náš strach před peklem na maximum. Nezapomněl ani na ďábly otce Feraponta, bláznivého poustevníka, objevujícího se v knize. Na jevišti a různých místech nechává povalovat hnusné a špinavé hadry. Mezi trubkami a přístroji se sem tam mihne odporný, vyhublý, ocasatý tvor, u něhož nevíme, jestli je festivalovým účinkujícím, nebo naší vizí ďábla. Herci vyjadřují emoce a myšlenky skutečných lidí stojících v „hledišti“. Chladný údržbář se prolíná se řvoucím Sněgirovem (Jan Kolařík), hříšným Starým Karamazovem i s nepřiznaným vrahem.
Alexandr Šurkala (Šeptej, Indián a sestřička) natočil Karamazovi v širokoúhlém formátu (CinemaScope). Pro záznam divadelního představení se široké a dlouhé záběry, hloubková kompozice a důraz na detail hodí. Nemusíme se soustředit na centrum scény, někdy nás pozadí láká více (hlavně když v něm stojí Smerďakov). Oba světy odlišil jak barevně, tak pohybem kamery. V karamazovském světě převládá čerň a ocelová modř; mystičnost je umocněná žlutí v oknech ocelárny a na kostýmech. Kamera se pohybuje váhavě, dýchá a snaží se zachytit veškerá zkřivení tváře a pohledů herců. Ve světě skutečném je kamera téměř statická a tak trošku vyvolává dojem zasmušilosti a osamělosti, což je v dělnickém prostředí normální.
Karamazovi budou usilovat o účast na festivalu v Cannes. Doufejme, že jim k tomu dopomůže nejen samotný film, ale i hudba známého polského skladatele Jana A. P. Kaczmarka (Quo Vadis, Hledání Země Nezemě). Ten se svou slávou nenechal ovládnout a hudbu nad filmem neupřednostnil. Až na trochu sentimentální konec by film mohl zaujmout ve všech směrech. S jistotou lze říci, že Karamazovi jsou nejlepším českým filmem poslední doby a všichni jej můžeme pochopit, protože „všichni jsme Karamazovi“.
Karamazovi (Česko / Polsko 2008)
Režie: Petr Zelenka
Scénář: Petr Zelenka
Kamera: Alexander Šurkala
Hudba: Jan A. P. Kaczmarek
Střih: Vladimír Barák
Hrají: Ivan Trojan, Radek Holub, Igor Chmela, Roman Luknár, David Novotný, Martin Myšička, Lenka Krobotová, Pavel Šimčík, Michaela Badinková
Délka: 110 minut
Česká premiéra: 24. 4. 2008
