Kawasakiho růže

Středobodem je čtveřice: renomovaný psychiatr (Martin Huba), obviněný vlastním zetěm ze spolupráce s STB, jeho žena (Daniela Kolářová), neochvějně udržující obraz svého manžela-disidenta – čistého jako lilie, emigrovaný sochař – volnomyšlenkář (Antonín Kratochvíl), který se s tímhle párem kdysi dávno znal a bývalý vysoký představitel STB (Ladislav Chudík), který krutě zamíchal s jejich osudy. Kolem nich je celá hromada jejich rodinných příslušníků, dotvářejících mozaiku vztahů, problémů a složitých emocí.

Hřebejk staví jako vždy na skvělých hercích, kteří se rolí zhostili skutečně profesionálně. Chvílemi se však může zdát, že jim nesedí. Možná je to i díky tomu, že jsou obsazeni velice nezvykle. Ladislav Chudík s vizáží nevinného dobromyslného dědečka jako ztělesnění veškerého zla bývalého režimu nebo důstojný Martin Huba jako pokrytec a podvodník. Později se ukáže, že výběr představitelů a nejednoznačné emoce, které jejich postavy v divácích vyvolávají, jenom podtrhuje celkové vyznění a záměr tvůrců postihnout široké spektrum problematiky viny a jeji různých podob. Film, který ze začátku vypadá jako potácení se mezi hysterií, melancholií a moralizováním, velice brzy přechází v děj prostý jakékoli černobílosti.

Diváka může první rozpačitá půlhodina zmást, člověk má pocit, že se bude dívat na rodinné vztahové drama typu Medvídka, dotažené až k hystericky afektované tónině, přerušované laciným moralizováním. Jenomže pak se věci začnou zamotávat, křeče uvolňovat a film se hladce rozjíždí a stupňuje až do svého konce. Stupňuje vlastně není to správné slovo, on se spíš rozlévá (ne v negativním významu) do pořád širších souvislostí. Jarchovský totiž konečně propojil přítomnost s minulostí do komplexního časového univerza – do časoprostoru, který své téma nebanalizuje ani nerelativizuje, ale podává jej z rozličných úhlů (odtud ostatně název filmu – Kawasakiho růže je prý nejsložitější dílo origami s mnoha různými plochami a ploškami). Janu Hřebejkovi se povedlo po nějaké době znovu vzlétnout na evropskou úroveň a výstižně převést Jarchovského vizi hlavně v scénách s televizním vysíláním. Tady se časové roviny překrývají a ostře jako nikdy vyvstává kontrast a konflikt toho, co se zdá a co je pravdou, toho, co bylo a co je, i přesvědčivé hledisko – a tudíž i pravda – každé jednotlivé postavy.

To, co by někteří filmu vyčetli a co jsou typické črty téměř všech hřebejkovských filmů jako odbíhání od hlavní linie, příliš mnoho postav, nevypointování dramatu nebo jakási neuzavřenost děje, mohou být přetrvávající neduhy „hřebejkovštiny“, ale taky to nemusí být v Kawasakiho růžích jenom rozmar umělce, ale něco, co plně slouží vyprávěnému a dodává mu podhoubí reálných rozměrů a bohatého metaforického pozadí. Protože příběh by byl příběhem i v mnohem okleštěnější verzi, ale tady jde tvůrcům o mnohem víc, než je pouhé dramatické vykládání pointovaného příběhu. Snaží se zeširoka poodhalit složitou problematiku s atmosférou a souvislostmi, celý komplexní myšlenkový, vztahový a emocionální vesmír, který s tím souvisí. Chtějí vytvořit dílo s širokým dosahem, které člověka pohltí a nechá po sobě otevřené možnosti a široký prostor na uvažování. To je cenné, vzácné a výjimečné nejen v české kinematografii a na závěr nutno říct, že se jim to brilantně povedlo.

Kawasakiho růže (Česko, 2009)

Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Petr Jarchovský
Kamera: Martin Šácha
Hudba: Aleš Březina
Střih: Vladimír Barák

Hrají: Martin Huba, Daniela Kolářová, Antonín Kratochvíl, Lenka Vlasáková, Milan Mikulčík, Petra Hřebíčková, Ladislav Chudík, Martin Schulz, Anna Šimonová, Isao Onoda
Délka:95 minut
Premiéra v ČR: 21. 12. 2009
Premiéra v SR: 11. 2. 2010