Kéž by film Jana Eyrová byl něčím víc než rozpohybovanou četbou

Jana si prožila krušné dětství, po smrti rodičů se ocitla u příbuzných, kde se nedočkala vřelého přijetí. Nakonec kvůli tomu skončila v dívčí škole, kde se jí nevedlo o nic lépe. Získala zde ale vzdělání, a když dospěla, mohla toto místo i vše, co v dětství zažila, nechat za sebou, najít si práci jako vychovatelka v nějaké slušné rodině a žít důstojným způsobem. Nakonec přijme nabídku do Rochesterova domu, jehož pán zde moc času nepobývá a kde se má postarat o výchovu Adélky. Když se konečně střetne se samotným panem Rochesterem, je to jedna z mála zkušeností s mužem a její srdce pocítí nezvyklý cit. Jistou hrozbu by měl divák vycítit v momentě, kdy díky úvodním titulkům zjistí, že koproducentem filmu je i britská televize BBC. Vzhledem k jejímu charakteru se očekává, že má zájem o látky, které mají všeobecně přijatelný, vzdělávací a uměřený profil. Přestože se Janě Eyrové nakonec daří, aby se s velkým štěstím a umem vyhnula škatulce televizní adaptace, způsoby, jakými se k dílu staví, jsou konvenční až až. Důležitá otázka, která se tak s letošní filmovou verzí knihy od Charlotty Brontëové pojí, je, proč jsme další věrnou vizi literárních slov oživených na plátně potřebovali vidět. Jako umělec totiž Cary Fukunaga selhává.

Tento režisér, jehož jméno připomíná nepovedenou variaci na japonské suši, vychází ze scénáře od Moiry Buffini. Ta si dosud může připsat hlavně účast na britském projektu Tamara Drewe. Přesto zaujme, že se rozhodla formu vyprávění překopat, aby nenápadně zdůraznila linii s pobytem u pastora a zredukovala vyprávění o Janině dětství plném útrap a hrůzy. Přístup retrospektivy s flashbacky se na jedné straně jeví jako přínosný a svěží, neboť se pokouší dát starému a otřepanému příběhu novou tvář, na druhou stranu nefunguje a láme srdce filmového fanouška ještě dřív, než by to mohl provést Rochester láskou zklamané Janě. Celkem se totiž do minulosti noří ve třech případech, a zatímco první dva z nejranějšího dětství si zvládá odůvodnit, nejdelší celek o pobytu v Rochesterově sídle doslova narve do struktury s neomaleností, za kterou by jako žena byla před dvěma sty lety pořádně potrestána.

Fukunaga pak ve spolupráci s kameramanem Adrianem Goldmanem volí styl, který ještě zdůrazní klavírní hudba Daria Marianelliho. Je to velmi pomalé, mírné, nekonfliktní a nenásilné. Film se veze na vlnách poetického pohledu do duší protagonistů, z nichž vyvěrá emocionální podhoubí každého záběru. Romantika, která se mezi Rochesterem a Janou rozvíjí, je tak zanesena přesně v duchu romantismu devatenáctého století a snímek se stává výtečnou ilustrací uměleckého směru. Zároveň se absolutně míjí s dobou. Zatímco je bezpochyby zachycením jiné epochy, zůstává v minulosti uvězněn stejně jako kniha samotná, kterou ale dávno zesnulá autorka nemá možnost aktualizovat. Ne tak filmoví tvůrci v dnešní době, kteří se k adaptaci rozhodli, ale v konečném důsledku se ustrašeně kloní k nejmarnivější cestě. Snímek tudíž nemá moc co nabídnout. Je sice dojemný, ale pro dnešní publikum v jádru nesrozumitelný, protože vyobrazený svět se svými pravidly a zvyklostmi je ztracený v nenávratnu.

Herecký výběr je ovšem zdánlivě dokonalý. Začněme od menších rolí, které září o něco hvězdněji než ústřední pár. Řeč je o Judi Denchové, jednom z hlavních hostů letošního festivalu v Karlových Varech, která se zhostila postavy hospodyně, paní Fairfaxové. S úspornou dikcí a na malém prostoru ji navzdory její vážnosti ukazuje v dobrotivém tónu paní domácnosti, která zná úděl ženy v této době a nijak proti němu nebrojí. Zajímavou hereckou příležitost si vydobyl Jamie Bell, který pro mnohé zůstává Billy Elliotem, ale pokouší se prodrat ve filmovém světě i jinými postavami. Vzhledem k tomu, že jeho pastora scénář netaktně staví mimo záběr jako trpěného člena domácnosti, nemá prostor k tomu, aby se svou povahou výrazněji vymezil vůči hlavní postavě Rochestera. Spolu s ním reprezentuje mužský svět i možné rozdílné principy, se kterými se Jana Eyrová na své cestě životem setkává.

Ústřední pár protentokrát získal tváře herců Mii Wasikowské a Michaela Fassbendera. Musí se jim nechat, že ke svým postavám přistupují poctivě a citlivě, chovají se skromně a nedopouštějí se teatrálností a přehrávání. Problém ale nastává s výraznějším vykreslením temnějších stránek příběhu, o něž tvůrcům šlo. Rochester je tudíž sympaťák, který jenom nemá odvahu vyzradit své trpké tajemství, ale ve svém chování zůstává pouze odměřený, nikdy však ne v nelichotivém nebo urážlivém pojetí. Jana se pak vybarvila v sebevědomou ženu, která je především kvůli Wasikowské o dost pohlednější, než by se na šedou myš v rouše vychovatelském hodilo.

Nakonec se Jana Eyrová zařazuje mezi výčet ostatních adaptací příběhu o zamilované vychovatelce, jako bychom si do poličky zařadili novou reedici knihy, která vyšla s jinou obálkou, novými ilustracemi a doslovem, ale jádro je neměnné.

Jana Eyrová (Jane Eyre, 2011)
Režie: Cary Fukunaga
Scénář: Moira Buffini (podle románu Charlotte Brontëové)
Kamera: Adriano Goldman
Hrají: Mia Wasikowska, Michael Fassbender, Jamie Bell, Judi Dench
Délka: 120 minut
Premiéra v ČR: 28. 7. 2011