Konečně Máme papeže! A papež má chmury

Tisknout - Hodnocení článku:

Pá, 20. dubna 2012 / Autor: Michaela Mottlová

Italský herec a režisér Nanni Moretti poctil svou účastí již 19. ročník mezinárodního filmového festivalu Febio Fest. Něco přivezl a něco si odveze. Přivezl svůj zatím poslední film Máme papeže! a odveze si cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Pro lehkost, s jakou točí, i pro specifický humor je často nazývaný italským Woodym Allenem. Byla by však škoda tohoto sympatického chlapíka k někomu přirovnávat, protože jak je vidět na dramatu s komediálními prvky Máme papeže!, jak jeho výběr témat, tak přístup k nim je velice osobitý a osvěžující. O to víc je škoda, že Morettiho snímky jsou českou distribucí programově ignorovány. Můžeme jen doufat, že festivalová projekce snímku Máme papeže! nebude poslední.

Hodnocení: 80 %

Prázdniny v Římě si nyní po rozverné princezně Audrey Hepburnové dopřál i nově zvolený papež. Bez prvoplánové kontroverze a provokace vypráví režisér o tom, co se děje v prostorách vatikánského komplexu pár dní po volbě papeže. Zatímco věřící netrpělivě čekají na to, až jim jejich duchovní vůdce pokyne z balkónu, za zdmi se odehrává neobvyklá situace. Právě zvolený svatý otec (Michel Piccoli) se psychicky zhroutil a není schopný převzít povinnosti spojené se svým úřadem. Na pomoc je přivolán nejlepší italský psychiatr, psychoanalytik a ateista (Nanni Moretti), který je nucen z důvodu utajení této neblahé situace strávit mezi kardinály a papežovými pobočníky několik dní.

Itálie je již tradičně silně katolická a bourání tabu v zobrazování náboženských témat v italské kinematografii by jistě vydalo na rozsáhlý sborník. I v současné době vykreslení pochyb Svatého otce o zastávání svého úřadu může vzbudit nevoli ze strany představitelů katolické církve. Máme papeže! se však nesnaží o kontroverzi. Jen lehce poťouchle staví specifický svět katolické církve do modelové situace. Právě nereálnost popisované situace odrazuje od chápání snímku jako kritiky církve.

Církev však není jediným světem, který je s humorem a nadsázkou zobrazen. V kontrastu proti ní stojí postavička psychoanalytika, jenž je zdeformován svým vzděláním a dlouholetou praxí. Právě při konfrontaci těchto extrémů pak vzniká nejvíce komických situací. Například když v rámci boje proti depresi zorganizuje psychiatr pro kardinály turnaj ve volejbalu či z pohledu symptomů psychických potíží vykládá Bibli. Režisér se však nakonec nepřiklání ani na jednu stranu a svoji milou ironii spravedlivě rozděluje mezi oba tábory.

Stejně jako komika a vyprávění i filmový styl je nepodbízivý a nikam nespěchá. Moretti se spíše soustředí na komponování jednotlivých záběrů jako samostatných obrazů a k tomu mu napomáhá velice fotogenické prostředí obrovského komplexu chodeb a komnat vatikánského paláce, stejně jako ulic Říma. Právě tato odlišná prostředí se mu podařilo také s lehkým humorem zobrazit. Zatímco za zavřenými dveřmi se skrývá neměnná atmosféra historie a vážnosti úřadu, v ulicích Říma papež – uprchlík navštěvuje ta nejběžnější místa, jakými jsou obchodní centrum, kavárna či hromadná doprava.

Skromnost a zároveň hloubka. Situační humor podtržený výbornými hereckými výkony. Filmařská zručnost a lehkost. To vše dělá z Nanniho Morettiho jméno, které by se v českých kinech rozhodně mělo objevovat častěji. Díky kasovnímu úspěchu Máme papeže! v Evropě je pravděpodobné, že snímek zabloudí i do našich artových kin. Jeho humor je navíc českému publiku poměrně blízký, proto se snad nebude jednat o Morettiho poslední výlet k nám.