Kupec Benátský ve starém kabátě

Romeo a Julie svorně zhynuli ve spárech Baze Luhrmanna, který se zhlédl v moderním kýči a nabídl puberťákům obraz, kde kordy nahradily pistole a vášnivé scény klipový střih. Poté Gil Junger vydestiloval ze Zkrocení zlé ženy teenagerskou podívanou a nazval ji 10 důvodů, proč tě nenávidím. Pak přišla Julie Taymor a stvořila tříhodinového hybrida mezi filmem a divadelní hrou. Střídala kulisy s reáliemi, kombinovala římské tógy s nacistickými uniformami. Na paškál si vzala nejbrutálnější Shakespearovu hru Titus Andronicus a pod křídla Anthonyho Hopkinse a udělala moc dobře. Lepšího Shakespeara na plátně jsem zatím neviděl. Kenneth Brannagh předělal Marnou lásky snahu do muzikálu, který situoval do období druhé světové války a nechal v něm zahrát všechny swingové šlágry včetně Mack the Knife. Michael Almereyda popadl Hamleta za pačesy a jako studenta filmové školy ho prohnal shnilým, penězchtivým New Yorkem současnosti.

Britského režiséra Michaela Radforda, který proslul především bezkonkurenční adaptací 1984 , nejspíše Shakespearovo obracení v hrobě natolik rušilo ze spánku, že se rozhodl učinit všem předělávkám přítrž a adaptovat jeho nejkontroverznější dílo způsobem, který se vždy nabízí jako první – situovat děj do doby a na místo, které mu autor sám vytyčil.

Faktem je, že Kupec benátský je kontroverzní hra. Někteří tvrdí, že má jasně antisemitský obsah, jiní by strkali ruce do ohně, aby obhájili názor, že hra tematizuje předsudky obecně. Každopádně se divadla mohou roztrhat při uvádění stále nových a nových zpracování, zatímco filmoví tvůrci strkají hlavu do písku a dušují se, že nikdy o žádné takové hře neslyšeli. Pro Hollywood je to prostě příliš silné kafe.

Michael Radford se ale s příběhem a tématy, která nabízí, vypořádal naprosto bravurně. Vesměs se mu podařilo vybruslit z antisemitské nálady a předložit hru k posouzení jaksi očištěnou od všeho, co by mohlo vzbuzovat pohoršení v řadách puritánských diváků. Základní příběh zůstal až na detaily nezměněn. Mladý benátský šlechtic Bassanio požádá přítele Antonia o nemalou půjčku, aby se mohl adekvátně dvořit jisté Portii, která bydlí na ostrově, má majlant a jistý problém s výběrem manžela. Antonio nemá zrovinka příliš peněz po ruce a upíše se tedy židovskému lichváři Shylockovi pod podmínkou, že nesplatí-li dlužnou částku zavčasu, vyřízne si dotyčný Žid z dlužníka libru masa. A tak dále, jsem si jist, že většinu z vás tím minimálně ve škole otravovali dost dlouho.

Režisér se tedy rozhodl, že reálie měnit nebude a na úplném začátku nám předkládá co možná nejvěrnější obraz Benátek 16. století se vší špínou i noblesou, která k nim tehdy nejspíše patřila. Říkám rovnou: Je to film, nikoliv divadelní hra. Takže se nevyhneme počátečnímu psanému úvodu, kde je nám na tradičním černém pozadí bílým písmem vysvětleno, jaká je politická situace a charakter doby, do které se hodláme uvrhnout. Krátký obrazový nástin perzekuce Židů, mlžné Benátky a dobové kostýmy, na kterých nechybí kazy a obnošenost a vytrhané nitě – to vše vytváří atmosféru doby a místa, v nichž by se skutečný Shakespeare nejspíš vyskytoval, pokud by byl Ital.

Druhá rovina filmu – scény, které se odehrávají na ostrově, kde dlí spanilá Portia – je naopak obalená snovou atmosférou a podtržená lehkou komikou, čímž velmi zajímavě kontrastuje se zbylým dějem, ale zároveň od něj není úplně odtržena. Komické a tragické postupy se tímto způsobem doplňují a nevytvářejí schizofrenní tragikomiku, kterou jsme dnes krmeni více než dost.

Velmi dobrým rozhodnutím se také ukázalo být obsazení rolí. Radford vsadil hned na dva herce, kterým Shakespeare rozhodně není cizí. Antonia ztvárnil vždy vynikající Jeremy Irons a jen zlehounka naznačoval, že jeho postava by mohla být homosexuálně založená, čímž rozšířil filmové téma předsudků o další rovinu a odvedl nemalou část pozornosti od Al Pacina, který se ze všech sil snažil ukázat Shylocka v příznivém světle a dodat mu lidský rozměr. Jakmile pak divák pojme alespoň minimální sympatie k Shylockovi (a věřte mi, že Pacino je z vás vydoluje), rozplyne se antisemitská nálada příběhu v nenávratnu a zůstane nevyhraněný názor, který si musí vyřešit divák sám.

Bassanio v podání rovněž osvědčeného Josepha Fiennese působí dojmem šlechetného bohéma, který své srdce dělí mezi Portii a Antonia. Portii pak půvab a vychytralost vtiskla skutečně půvabná a doufám, že vychytralá Lynn Collins, kterou režisér pro velké plátno objevil mezi televizními herci.

Hudba nijak nepřekáží a vesměs se omezuje na příležitostné chorály a nevtíravé performance nevelkého orchestru. Kamera pak zůstává věrna renesančním malířům a pohrává si s jejich oblíbeným šerosvitem, což se v některých scénách daří lépe a v jiných ještě lépe.

Sečteno a podtrženo převedl Radford Shakespeara na plátno vcelku bravurně, přičemž se téměř dokonale vyhnul antisemitské náladě díla, kterou nahradil obecným tématem předsudků v lidské společnosti. Byl to jeho původní záměr a dlužno říci, že se mu zadařil. Přestože snímek má něco přes dvě hodiny, rozhodně nenudí a stojí za pozornost širšího publika, než jsou shakespearovští nadšenci a divadelní degustátoři, a to i přesto, že se se nejedná o popularizaci, které posledních pár let doslova prší z nebe.