Kurz negativního myšlení

Severská kinematografie je v mnohém specifická. Samotné technické uchopení filmového materiálu hraje v tamních celuloidových počinech daleko menší roli. Minimalismus, často až sebemrskačského ražení, je u severské kinematografie jakousi bizarní krásnou výsadou, která na rozdíl od snaživé načančané vizáže celosvětového globalizovaného filmu nemá sloužit k zaonačení jiných nedostatků, ale přímo k jejich exponování a využití pro celkové vyznění filmu. Ovšem nemluvíme o minimalismu absolutním typu Dogma 96, ale o tom vkusném, uzavírajícím se do omezeného prostoru jediného domu, jako to k dokonalosti dováděl Ingmar Bergman, nebo snad do jediného rozhovoru či duše jediného člověka. A právě tento filmový minimalismus si do mrtě užívá i snímek Kurz negativního myšlení. Čerstvá to upomínka, že seveřané neusnuli na vavřínech a že žádný filmový festival nezůstane ušetřen.

A co že je to sršní hnízdo, do kterého se odvážil režisér B?rd Breien kopnout? Pořádnou herdu severského typu od něj dostává téma neúplnosti, invalidita a vyrovnávání se člověka se svým tělem, jenž mu je zároveň vězením. Sranda jde stranou, i když Kurz negativního myšlení provází pověst černé komedie, rozhodně nejde o přihlouplé vtipkování na účet vozíčkářů. Geirr, jedna z hlavních postav, opravdu špatně nese svůj handicap. Celý den sedí na vozíku a sleduje válečné filmy, hraje si při tom se svým nabitým revolverem, a když ho to přestane bavit, pustí si Johnnyho Cashe tak nahlas, aby všem v okolí připomněl, že pořád žije. Od té doby, co jeho nohy ochrnuly, koketuje se sebevraždou, utápí se v depresích a se svou ženou neustále pendluje mezi stavem naprostého pochopení a naprostého vykolejení. Ta to samozřejmě těžko snáší, a tak se rozhodne přivolat na pomoc terapeutku a její „pozitivní“ skupinu invalidů. A tady dochází k první z mnoha kolizí dvou naprosto opačných pojetí světa, kterými je Kurz negativního myšlení přeplněn. Opozita deprese versus nucená pozitivita, zdraví lidé versus invalidé, život versus smrt, duševní invalidita versus tělesná a další jsou základními kameny, na kterých tento snímek stojí a tyčí se do značné výše jak kvalitativní, tak tematicky kvantitativní.

Je to zachycení pouhého jediného večera, kdy Geirr, hledící nemilosrdně pravdě do očí, strhne falešné naděje a odhalí opravdové pocity a tužby všech aktérů, kteří se mu nasáčkují do domu.

Kurz negativního myšlení si nehraje na nějaký vyprávěný příběh. Je to zachycení pouhého jediného večera, kdy Geirr, hledící nemilosrdně pravdě do očí, strhne falešné naděje a odhalí opravdové pocity a tužby všech aktérů, kteří se mu nasáčkují do domu. Snímek mistrně pracuje s vývojem různorodých charakterů. Kromě postupného vyhrocování výše zmíněných opozic také dochází k vnitřnímu přeskupování, které vyvolává další zajímavé interakce, které, a to přiznáváme, můžou být i vtipné. Skrze Geirrovo nekompromisní vnímání opravdového světa tak odhaluje téměř kompletně ochrnutá dívka svou nenávist vůči příteli, který je s ní jenom ze soucitu, jelikož může za její ochrnutí, celou dobu mlčící bývalý podnikatel konečně řekne nahlas, že je v pořádku, že mlčí jenom proto, že ho všechno „sere“, a za každou cenu pozitivní terapeutka poznává, že její přístup je pouhou utišující drogou pro všechny ty vlastním tělem či duší uvězněné lidi. Tím opravdu zajímavým na celém filmu je právě sledování těchto postupných změn, protože si tvůrci neberou žádné servítky, a pokud to někomu přijde vtipné, tak si je taky brát nemusí a klidně může film nazvat černou komedií.

Kurz negativního myšlení je pravá severská deprese s přídechem smutné pravdy, která kope jako divá do nemocných i zdravých a nenechává nikoho naprosto netečným. Snad proto se filmu podařilo roztáhnout plachty a vyletět tak vysoko na festivalech a i díky tomu si zaslouží vysoké hodnocení, protože komfortní kinematografie je všude kolem až dost.

Hodnocení: 90 %