Labyrint lží

Roger Ferris (Leonardo DiCaprio), který je prvotřídním agentem CIA na Blízkém východě, kde je životnost velmi omezená, pátrá po hlavě nebezpečné teroristické skupiny a zaplétá se do skutečných osidel lží, falešných slibů, zrady a věrnosti bez výjimek. Jeho řídicím důstojníkem je Ed Hoffman (Russell Crowe), který nelituje obětí kvůli globálním zájmům, jak je chápe (nebo myslí, že chápe) on. Operace napříč půlkou zeměkoule řídí používaje jenom mozek a telefon, a přitom stojí v županu ve své zahrádce. V zájmu úspěšné mise se Ferris musí spojit s obávaným šéfem jordánské tajné služby Hani Salaamem (Mark Strong), který od něj vyžaduje naprostou upřimnost. Osobní, kolektivní i národní zájmy všech zúčastněných se pak velice rychle začnou křížit a dohody jsou stále zmatenější, nikdo nevěří nikomu, každý si hlídá jenom vlastní záda a důvěra se stává tím vůbec nejnebezpečnějším. Do snahy obelhat absolutně každého se pak přimíchá láska, zrada, strach, smrt, mučení, zklamání i vzpoura…

O Labyrintu lží by se dalo mluvit hodně, nahlížet ho ze všech myslitelných hledisek a pořád by bylo dost argumentů pro všechny vývody. Proto jenom stručně. Zapamatujete si ho, ale není v něm žádná zapamatovatelná scéna. Nevyráží dech, ale je to nejlepší možné hollywoodské řemeslo, jaké v kinech můžeme vidět. Přímo zpravodajsky zpracovává aktuální témata. A to taky může být tím, co vám bude překážet, protože i když dokáže snímek chvílemi budit dojem, že jde o něco velkého, v podstatě neuvidíme ani se nedovíme nic, co bychom neznali z televizních novin nebo nesčetných dalších filmů. A hlavně v závěru se tvůrci zpronevěří svému realismu jenom proto, aby dostáli předepsanému hollywoodskému klišé, a jejich počin působí zoufale. Racionálnímu diváku, který přistoupil na to, co sledoval dvě hodiny, to musí přijít jako plivnutí do tváře.

Labyrint lží je svět špionů, jak jej známe, jenom zaobalený do moderního hávu – intriky, manipulace, zneužívání nevinných k dosažení vlastních cílů, morální dvojznačnost, akce načasovaná na vteřinu, která k neuvěření taky na vteřinu vychází. Bleskurychlé rozhodování a chladnokrevnost v situacích, ve kterých si to neumíme představit. Nejen lidi, ale i státní byrokracie hledící zase na své – idealisticky nebo vykalkulovaně obecné zájmy, kteří organizují svět jako hru na šachovnici – tohle všechno a též snad happyend, který ze všeho výše řečeného nejvíc hrozí tim, že se Ridley Scott stal dokonalým nástrojem zlatého Hollywoodu. Nechci ho za to kritizovat, chválím ho, ale skvělých řemeslníků má americký filmový průmysl víc než dost, tak proč by měl jeden z nejoriginálnějších tvůrců zpracovávat látku, která nic jiného než profesionální zpracování nevyžaduje? Dopadl stejně jako Martin Scorsese se svou Skrytou identitou a není náhoda, že oba filmy mají stejného scenáristu: Williama Monahana. Ten sice píše výborně, i když nijak zvlášť objevně, umí zauzlit nitky osudů a vytvořit z nich velký příběh, stejně jako jej zaplnit údernými dialogy. Možná by se ale mohl od adaptací a remaků vrátit k vlastní tvorbě, protože jeho první počin, Království nebeské, je zatím nepřekonaný – snad s ním nevyčerpal všechny své nápady.

Jestli do něčeho takového zapojíte tak skvělé herce jako tady (a to nejenom nádherně sarkastického Russella Crowea a velice uvěřitelného Leonarda DiCapria, ale v stejné a možná větší míře Marka Stronga, jehož chladnokrevné elegance se nedá nabažit), které režíruje mág Scottova kalibru, výsledek nemůže být špatný – ale může být zklamáním pro ty, kteří od něj čekali zase jednou něco převratného. Epický Ridley pořád je, taky mu nechybí atmosféra, ale stejně jako u Amerického gangstera zde chybí vize, kterými byly jeho první filmy (Vetřelec, Blade Runner), fenomenálnost, se kterou vtahoval do rozlehlých prostorů svých historických fresek (1492: Dobytí ráje, Gladiátor, Království nebeské) nebo specifický pocit, který vám nepodlézavě a podmanivě nasadil do hlavy v Thelmě a Louise, Černém jestřábu sestřeleném nebo v Dobrém ročníku.

U Amerického gangstera se ještě dalo vymlouvat na skutečný příběh, ale tady působí již zmiňovaný závěr jako vyvrcholení velice realistického příběhu (který navíc vznikl podle knihy dlouholetého zpravodaje z Blízkého východu Davida Ignatiuse) až zoufale, jak dokonale plní požadavky klasického amerického blockbusteru. Vypadá to hezky, celý čas se díváte na nejvyšší profesionalitu, prvotřídní herce, jak si vyměňují výborné dialogy a až ke konci vám dojde, že to bylo všechno jako v klasickém americkém akčním nebo špionážním velkofilmu, jenom možná o třídu lépe natočeném. Až tak dobře, že vám to může přijít báječné. Ridley Scott se opravdu nemá za co stydět, i když již není v tematice tak originální jako dřív a musí si brát inspiraci u bratra Tonyho, který tyhle témata ztvárnil v zábavnějším a méně vážném duchu v Nepříteli státu a Hře špionů. A i když se od nich Labyrint lží liší vážnějším přístupem a skutečnou snahou přinutit diváka k zamyšlení při sledování brilantní filmařiny, chtějme radějí starého Ridleyho, který neváhal experimentovat, spouštět se do neprobádaných vod a nesklouzával do profesionální rutiny s filmem, který může klidně přenechat tvůrci formátu Edwarda Zwicka – a mnohem častěji byl pak výsledek jeho snahy něčím absolutně nezapomenutelným. Myslím, že takové ultimátní filmové prožitky ještě od něj klidně můžeme očekávat. Zatím tedy „jenom velice dobrý“ Labyrint lží.

Labyrint lží / Body of Lies (USA,2008)
Režie: Ridley Scott
Scénář: William Monahan podle knihy Davida Ignatia
Kamera: Alexander Witt
Hudba: Marc Streitenfeld
Střih: Pietro Scalia
Hrají: Leonardo DiCaprio, Russell Crowe, Mark Strong, Golshifteh Farahani, Oscar Isaac, Ali Suliman, Alon Abutbul
Délka:128 min
Česká premiéra: 27. 11. 2008