Láska za časů cholery

O tu se pokusil Mike Newell v přestávce mezi čtvrtým Harry Potterem a adaptací počítačové hry Prince of Persia pro producentského mága Jerryho Bruckheimera. Tedy pokud si to Jerry, kdysi vyhlášený svým čichem na režisérská esa, po tomhle průšvihu nerozmyslí. Příběh zamilovaného Florentina Arizu, který čekal na svou milovanou přesně 53 roků, 9 měsíců a 4 dny, se může zdát tim pravým pro velkolepý romantický příběh napříč desetiletími. Označení Márqueze za jednoho ze zakladatelů „magického realismu“ je zase lákadlem pro ambiciózní filmaře. Ve skutečnosti je ale skloubení těchto dvou věcí dosti těžkým úkolem. Chtěl bych mluvit o tom, jak se láska vine příběhem, o tom i o magičnosti filmovéh reality, ale ve skutečnosti tu téměř žádný příběh není a láska, která tak jediná hraje nějakou pořádnou roli, tím značně trpí. Jenom hlavní hrdinové jsou pořád starší a starší a Florentino pořád někde pomateně bloumá, ať už jako k smrti poblouzněný mladík, nebo dospělý, starší, starý a velice starý muž, který v náručí stovek žen chce zapomenout na tu, kterou miluje a bude milovat pořád...

Mnoho lidí by po tomhle filmu nepochybovalo o tom, že láska je to jediné, co má v životě smysl, kdyby tady nebylo tolik troufám si říct školáckých přehmatů a kýčovitosti. Možná by ani tak nevadilo, že scenárista – adaptátor ponechal jenom hlavní dějovou linku, kde se pořád točí to samé, ale jak vysvětlit tu trestuhodnou pošetilost, že autoři nechali převážně španělské a latinskoamerické herce mluvit anglicky (když přitom režisér chtěl mermomocí kvůli autentičnosti natáčet přímo v Cartageně)?!!! I ty nejromantičtější proslovy pak přinejlepším rozesmějí a přinejhorším trhají uši. A v takovém případě je už všechno ztraceno, i když představitelé jsou fyziognomicky vybráni dobře a snaží se, co jim síly stačí. Člověk pak musí být hodně velký idealista, nekritický zaslepenec (přitroublý anglofil) nebo zamilovaný jako blázen, aby z toho alespoň něco měl, vyjma pohledu na hromady ženských prsou, která si Newell asi potřeboval po slušňáckém Potterovi dopřát.

To, co mohli Španělé a Kolumbijci svým ohnivým projevem a zapálenou řečí ještě zachránit, se tak stává prachobyčejnou ilustrací literární předlohy. Nejpůsobivější scény jsou proto ty, v nichž se vůbec nemluví, kdy z plátna nechají promlouvat jenom pocity, i když si je tam diváci dosadí sami. Poselství knihy je rovněž prosté jako děj tohohle filmu, ale zatímco spisovatel ho podává v bohatých metaforách, režisérovou zbraní je jenom upachtěné malování kamerou, které nemá daleko k fušeřině.

Mnohé čtenáře jméno věhlasného autora k filmu přivábí (a budou nutně zklamáni), těžko si však dovedu představit, že by to bylo naopak a tohle dílo by nějakého svého diváka přimělo přečíst nebo opatřit si knížku. Na to totiž příliš vypadá jako extrakt z telenovely nebo kostra televizní inscenace. Nechtěl jsem ale srovnávat… stejně jako jsem nechtěl filmu o věčné lásce dát tak nízké hodnocení. Když se ale na Newellův snímek podíváme bez ohledu na kontext, dopadá ještě hůř. Nu, alespoň že tam ta láska zůstává a v subjektivním pohledu může leccos přibarvit…