Letopisy Narnie zvou na sindibádovskou odysseu

Plavba Jitřního poutníka nabízí speciální vánoční vyjížďku po vodních krásách Narnie. Nezapomeňte si s sebou přibalit nějaké dítě, protože pokud má mít z této podívané někdo upřímnou radost, pak oni. Po dvou dílech, v nichž líté boje režíroval shrekovský Andrew Adamson, se dohledu nad adaptací další knihy od C. S. Lewise zhostil filmový stařešina Michael Apted. Přesto nedokázal zachovat alespoň trochu vkusu a umu pro vyprávění hrdinských příběhů.
Od začátku do konce se snímek tváří jako jeden velký lunapark s několika různými atrakcemi a zakládá si na tom, aby ani minutu nenudil nějakým zbytečným dialogem, hlubší myšlenkou nebo neakčním řešením situace. Heslem je nezdržovat a sunout se dál, i když by se kvůli tomu mělo obětovat trochu logiky.
Nejnovější dobrodružství z kroniky země zvané Narnie se přesunulo z planin a hájů na daleké ostrovy a nekonečné oceány. Letošní podzim tak do ringu uvádí dalšího vyzyvatele v žánru fantasy, Plavba Jitřního poutníka totiž konkuruje* Harrymu Potterovi a Relikviím smrti*. Do alternativního světa Narnie se z reality druhé světové války přesouvají Edmund a Lucka, kteří fantastickou zemi znají lépe než svou rodnou půdu. Protože Zuzka a Petr už zůstali doma, doprovod jim tvoří upjatý a pragmatický spratek Eustace, který jako prvňáček teprve nabírá zkušenosti ohledně existence mytických bytostí. Sucho a přístřeší jim nabídne Jitřní poutník, loď samotného krále Kaspiana, který pátrá po ztracených lordech. Při plavbě se dozvídají, že mír v Narnii je ohrožen sílícím zlem. To může zastavit jenom sedm mečů na Aslanově stole jakožto velká invence filmařů. Zvláštní požadavek je ale bez reptání vyslyšen celou posádkou, a tak může dobrodružství začít.
Série o Harry Potterovi i Narnii se vyvinuly do určitého bodu. V obou se
pátrá po sedmeru předmětů, ale rozdílnost jejich přístupu ukazuje, jak
moc je Narnie omezená vůči svému světu i divákovi. Do kouzelné země se
totiž už nevrací dva nejstarší sourozenci, a to z prostého důvodu, že
už vyrostli. Jsou moc staří a Narnie je pohádková země vytvořená a
výhradně rezervovaná pro děti. Stejné je to se samotným filmem, který se
pachtí v naivitě a křiklavě barevném obžerství. Tvůrci v čele
s novým režisérem Michaelem Aptedem (Gorily v mlze) tím činí
dílo maximálně snesitelné pro ty z nás, kteří se neřídí vkusem, ale
zábavností a líbivostí.
Plavba Jitřního poutníka měla teoretický potenciál přitáhnout do amerických kin více lidí než Potter, který dospěl a zvážněl a není tak plynule konzumovatelný jako letošní Narnie. Je to ovšem výtka srovnatelná s tím, že němý film je horší než zvukový, protože se v něm nemluví. Plavební zájezd po ostrovech narnijského moře je o půl hodiny kratší než minulý díl. Přesto se v něm zvládne sehnat všech sedm mečů a ještě křesťansky zaagitovat. Náboženské pozadí by nebylo takový problém, kdyby zůstalo uzavřeno v rámci mytologického podobenství (jako obětování se a vzkříšení v jedničce). Když ale přesahuje do naší reality, vytrácí se volnost interpretace i nenucenost sdělení. Vykukuje o to víc, o co hůře je zaneseno do děje.
Co
sérii příběhů od C. S. Lewise rozhodně prospělo, je obměna dějové
struktury, která v případě druhého dílu přehnaně kopírovala jedničku
a jako bonus zdůrazňovala zdlouhavé a prázdné příběhové části. Jednu
polovinu se shromažďovaly síly dobra, v druhé si to na férovku rozdaly
v obrovské bitvě se sílami zla. Pak přišel Aslan a nastolil pořádek.
Mluvící lev dorazil i tentokrát, ale hrdinům dovoluje, aby zažili
rozmanitá dobrodružství neznající hranice fantazie. Zároveň jim ještě
méně strká čenich do práce, takže jejich vítězství je o to
zaslouženější.
Od začátku do konce se snímek tváří jako jeden velký lunapark s několika různými atrakcemi a zakládá si na tom, aby ani minutu nenudil nějakým zbytečným dialogem, hlubší myšlenkou nebo neakčním řešením situace. Heslem je nezdržovat a sunout se dál, i když by se kvůli tomu mělo obětovat trochu logiky. Co ostrov, to jiný kraj a jiný mrav. Jiní obyvatelé, jiný příběh znamená jiný způsob řešení překážky. Aby se příběh smrskl do co nejkratší podoby, není těch ostrovů ani sedm, ale na některých ostrovech jsou meče hned tři. Trhliny v zábavnosti se začínají tvořit tehdy, když si divák uvědomí, že těch sedm mečů jim padá do klína až příliš snadno, že překážky nemají charakter nějaké úctyhodné výzvy a že zisk všech magických předmětů nepřináší takovou satisfakci, jakou by grandiózní porážka veškerého zla mohla skýtat. Úvahy se tak přiklánějí k tomu, že na strastiplném bloudění Harryho Pottera skrze anglické lesy přece jen něco bylo.
Filmaři vycházejí z knihy, která je pár dekád stará. Za tu dobu se
objevily filmy, které mnoho motivů zpracovaly. Plavba Jitřního poutníka
kvůli tomu ale vypadá jako spatlanina různých populárních titulů
posledních let, jako by se tvůrci chtěli ještě víc zavděčit publiku.
Není to čistě jejich vina. Taková je už knižní předloha. I když ji
scenáristé do značné míry překopali, až by se čtenář na filmových
ostrovech ztratil. Důležité body ale zůstávají. Postavy si hrají na
odvážné bukanýry, mají zlatého draka, trápí se s mořskou obludou nebo
se ocitají v prostředí tak předigitalizovaném, že se kvůli 3D formátu
z plátna občas odloupne nějaká jednička a nula. Od Pirátů z Karibiku
přes Beowulfa až k Souboji titánů si lze připomenout největší pecky
posledních let i zavzpomínat na Homérovu Odysseu či Sindibádova
dobrodružství. Tyto tendence se zaštiťují vtíravě hezkým balením bez
jasnějšího objasnění „proč to všechno?“. Možná by nebylo od věci
raději si přečíst knihu. Plavba sice probíhá na mírném oceánu,
v jehož azurové modři se odráží zlatavé paprsky slunečního svitu, ale
o to snazší je dostat mořskou nemoc.

Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka (Velká Británie, 2010)
Režisér: Michael Apted
Zvuk: David Arnold
Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely
Hrají: Ben Barnes, Skandar Keynes, Georgie Henley, Will
Poulter, Liam Neeson, Bill Nighy
Délka: 114 minut
Premiéra v ČR: 9. 12. 2010