Lidice - nenasytný golem s kamenným srdcem

Lidice zvolily jednoznačně možnost pietní vzpomínky. Již v propagaci před uvedením do kin byla zdůrazňována věrnost faktům při psaní scénáře i důležitá role lidské paměti jako nositelky poučení pro budoucnost. Titul historický velkofilm, který byl používaný v trailerech, ovšem skrývá i jiné sdělení. Náznak, že můžeme očekávat bombastickou výpravu a okázalé výjevy, tak jak se na správný velkofilm sluší a patří. Lidicím se opravdu nedá upřít, že dostály svým předpremiérovým slibům. Paradoxní na Lidicích ovšem je, že snímek vznikl z největší části z komerčních důvodů. Látka, ač s velkým společensko-kritickým potenciálem, byla režisérovi Petru Nikolaevovi přidělena dokonce s téměř celým hereckým obsazením. Původně měla Lidice režírovat Alice Nellis, která ale z důvodu nemoci musela z tohoto projektu odstoupit. I ona byla ovšem k realizaci již hotového a producenty zvoleného scénáře přizvána. Za těchto okolností není překvapivé, jak falešně celá snaha vyznívá.

Hlavní problém se tedy zřejmě nachází v neosobním přístupu k představované látce, která měla za úkol hlavně naplnit producentské sny o tržbách, které dostatečně překročí nad poměry vysoké náklady (celkově stály Lidice téměř 70 milionů korun, z nichž 20 milionů poskytl Fond pro podporu a rozvoj české kinematografie). Byly tedy zvolené tři strategie vedoucí k téměř jistému úspěchu: téma, emoce, okázalá výprava. České filmy, které vzbuzují vlastenecké nálady, jsou již tradičně v českém prostředí kasovně velice úspěšné, nabízí se srovnání například se Svěrákovým Tmavomodrým světem, který je v přístupu k předkládané látce v mnohém podobný Lidicím. Čeští hrdinové jsou sympatické figurky, které mají lidské problémy, ale ve vypjatých konfrontacích se projeví jako silné charaktery. Na diváka jsou kladeny nikoliv intelektuální nároky, ale argumentace je spíše emocionální a moralizující.

Lidice tedy vyprávějí příběh několika obyvatel této vesnice, jejichž předobraz se zakládá na osudech skutečných lidí. Hlavní dějovou linii potom vytváří nešťastné události, které postihnou Františka Šímu, jednoho ze dvou přeživších mužů (Karel Roden), a jeho blízké. Šíma žije se svou ochrnutou ženou (Zuzana Bydžovská) a se svými skoro dospělými syny. Šíma má ovšem poměr s Marií (Zuzana Fialová), s čímž se nemůže smířit jeho starší syn. Při hádce Šíma syna omylem zabije a je odsouzen na čtyři roky do vězení. Přestože jeho každodenní pracovní náplní po začátku války je ve vězení tisknout propagandistické letáky a seznamy popravených, to, co se odehrává v jeho rodné vsi, se dozvídá až po propuštění. Druhou dějovou linií, jež s příběhem Šímy a jeho blízkých spojí až historická tragédie, je příběh Václava (Marek Adamczyk), který chce zaujmout dívku Aničku (Veronika Kubařová), a tak si vymyslí, že je součástí odboje. Jeho dopis se ovšem dostane do rukou gestapa právě na začátku heydrichiády.

Znalost základních dějových peripetií je nezbytná, abychom mohli snímek jako celek hodnotit. Na první pohled by se totiž zdálo (a toto zdání ještě posiluje propagace filmu, která zdůrazňovala „osudy obyčejných lidí“), že se bude jednat o psychologické drama, které bude z velké části postaveno na psychologizaci postav. Ta je ovšem ve skutečnosti dosti zjednodušena a zasunuta do pozadí důležitosti. Dilemata a bolesti jednotlivých postav jsou zjednodušené na minimum, jejich činy vyplývají z obecných představ, které většina z Čechů o této události má. Petr Nikolaev spíše sázel na přímočaré emotivní prvky, které nezpochybnitelně ilustrují jednoznačná sdělení. Symboly, jako dělicí čára na vězeňském stole, přes kterou Zuzana Fialová toužebně natahuje ruku ke Karlu Rodenovi. Bible, kterou mu do vězení pošle jak jeho žena, tak milenka a on ji v závěru filmů pálí. Smrt syna, která se odehrála na svatbě, a mnoho dalších do očí bijících prvoplánových symbolů nedovolí divákovi se jakýmkoliv způsobem odklonit od kýženého čtení. K tomuto násilnému sdělení přispívá chvílemi až nesnesitelná vtíravá, tklivá i teatrální hudba, která zní v podstatě po celý film. Nezbytným krokem k tomu, aby byli producenti spokojeni, byla i nebývale nákladná výprava a početný komparz.

Přímočarý, nepřekvapivý příběh, neoriginální postavy, které jako by vypadly z vesnického románku z 18. století, celý násilně vnucovaný pocit, že je nezbytné se hluboce dojímat stejně, jako se dojímali tvůrci, v člověku spíše probouzí až nechuť hrát jejich hru. V okamžiku, kdy příběh graduje a Šíma se vrací do Lidic, ale nachází jen zasněženou pláň, již v člověku se sebereflexí místo dojetí kypí žluč a odpor. Protože přehnaná sentimentálnost památku spíše špiní, než ctí. Nakonec kdyby se tvůrci uchýlili ke komornějšímu zpracování, mohla vyniknout celá plejáda skvělých herců, kteří ovšem neměli prostor pro vyjádření. Kinematografie je médium s velkou společenskou silou. Je to ale hlavně médium umělecké. Jak lépe vyjádřit svou úctu k utrpení lidí žijících v dobách dějinných zvratů, než se do tématu ponořit a pokusit se vytvořit dílo silné, novátorské a burcující. Podle producentské strategie i změny režiséra těsně před začátkem natáčení je jasné, že toto cílem filmu rozhodně nebylo. Jediným cílem byl kasovní úspěch a na Lidicích je to až příliš znát.

Lidice (ČR, 2011)

Režie: Petr Nikolaev
Scénář: Zdeněk Mahler
Kamera: Antonio Riestra
Střih: Adam Dvořák
Hudba: James Harries, Karel Heřman, Michal Hrůza
Produkce: Adam Dvořák, Tomáš Vican

Hrají: Karel Roden, Zuzana Fialová, Roman Luknár, Zuzana Bydžovská, Ondřej Novák, Norbert Lichý, Veronika Kubařová, Václav Jiráček, Jan Budař, Joachim Paul Assböck, Sabina Remundová, Milan Kňažko, Pavlína Štorková, Marek Adamczyk, Jiří Vobecký, Jiří Ployhar ml., Karel Zima
Délka: 126 min.