Mamut

Lukas Moodysson se proslavil svým snímkem Fucking Amal (u nás jako Láska je láska, 1998) a od té doby se řadí k nejproslulejším švédským režisérům. Za těch deset let své kariéry natočil každé dva roky jeden film, přičemž přešel přes divácky velmi vděčný, příjemný žánr (Tillsammans – Je láska láska?, 2000) k naprosto zoufalé depresi (Lilya 4-ever, 2002), a pak přes podivnou, diskutabilní bizarnost (Ett Hal i mitt hjärta – A Hole in My Heart, 2004) k zajímavému experimentu (Container, 2006). Teď se vrátil ke svým počátkům a v mezinárodní koprodukci s mezinárodním hereckým obsazením natočil Mamuta.

Ten, jak je již z úvodu zřejmě zjevné, má jasně určené téma, a tím je odcizený vztah rodičů a dětí v současném světě. Moodysson se od té nejzapadlejší díry na světě, jak o svém městě přemýšlí hrdinky jeho prvního celovečerního filmu, přesunul na světové jeviště a jeho film se odehrává v New Yorku stejně jako v Thajsku nebo na Filipínách. Ale emoce svých postav přibližuje stejnými prostředky jako před deseti lety – stejně úspornými, stejně působivými. Za tu dobu neztratil nic ze své schopnosti neuvěřitelně lehce přiblížit lidské pocity a jednoduchým (možná jenom zdánlivě), na dnešní poměry až tradicionalistickým stylem vyprávět příběh, který chytá za srdce.

Filmu se dá vyčíst, že je jen takovým laciným a banálním, k tomu zbytečně dlouhým, pohledem na globalizovaný svět plný pokroucených a neuspokojivých vztahů, který dnes již nemá příliš co nového nabídnout. Hollywoodské filmy o superhrdinech jsou ale také pořád jenom o superhrdinech a jejich soupeřích a stejně nás baví a vydělávají miliardy. Případné výčitky tímto směrem necháme bez povšimnutí, důležité není „co“, ale „jak“. Scénář filmu není ani náhodou tak primitivním, jak by se mohlo zdát. Je postaven na kontrastech blízkosti a dálky, jak geograficky, tak v lidských vztazích, chudoby a bohatství, odcizování a sbližování a s nimi související radost versus smutek, rozpad kontra spojení. Samozřejmě, nikdy by se to nemohlo obejít bez věrohodných postav. A naštěstí ty fungují ze všeho nejlépe. Díváte se a pořád vám není jasné, jak je možné, že jim tak rozumíte. Jsou to tak dobří herci, nebo je on tak dobrým režisérem? Nutno poznamenat, že obojí je pravdou.

Moodysson totiž nemusí emoce ve svém filmu úporně tepat nejrozličnějšími technickými nebo formálními prostředky ani obsazovat oscarové shakespearovské představitele. On jen dobře ví, kdy nechat delší záběr, aby diváka zaplavil, kdy záběr střihnout, aby sentimentálně a pateticky nenudil, kdy do vás zabubnovat energickou a hlučnou písní a kdy raději nechat promlouvat ticho, aby jste se s pocity hrdinů plně ztotožnili. Netlačí na pilu, nepřehání, neřeší, nesoudí, nedramatizuje – opět nepředvádí vlastně nic výjimečného… jenom takové triviální historky. Ale ta humanistická síla, s kterou dokáže přiblížit i tu nejvedlejší postavu svého filmu, je strhující. A s takovou upřímností, pestrostí v prostotě a tak mocným efektem se dnes už na plátně nebo obrazovce jen tak nesetkáme.

Mammoth (Švédsko, Dánsko, Německo, 2009)
Režie a scénář: Lukas Moodysson
Kamera: Marcel Zyskind
Střih: Michal Leszczylovski

Hrají: Gael Garcia Bernal, Michelle Williams, Marife Necesito, Thomas McCarthy, Sophie Nyweide
Délka: 125 minut
Premiéra v ČR: 11. 3. 2010