Medvědí ostrovy: svébytná autorská meditace, která může nudit

Tisknout - Hodnocení článku:

St, 29. prosince 2010 / Autor: Lenka Marešová

Sníh, zamrzlé moře, ledovcové útvary, liduprázdná krajina a v ní několik opuštěných budov, skrývajících rozličné předměty a zapomenuté příběhy. Tak se svým návštěvníkům v čele s režisérem Martinem Ryšavým jeví okolí meteorologické stanice na Medvědích ostrovech ve Východosibiřském moři. Přicházejí sem, aby ony zapomenuté příběhy bývalých zaměstnanců stanice vydolovali z těžké sněhové pokrývky. A tím jim, stanici a spící krajině alespoň na chvíli vdechli zpět její dřívější život. Vzniká tak meditativní mozaika, která jednomu může přivodit téměř spirituální zážitek, druhému hluboký spánek.

Hodnocení: 60 %

Většina českých dokumentů uváděná během posledních let měla svojí strukturou blízko k filmu hranému, v tom smyslu, že chtěla vyprávět nějaký příběh, jít odněkud někam a ve svém závěru se snažila zodpovědět nastolené otázky. A je přitom jedno, jestli se jednalo o filmy tak rozdílné, jako jsou časosběrné práce Heleny Třeštíkové (René, Katka), Klusákova a Remundova společensky či politicky angažovaná díla (Český mír, Vše pro dobro světa a Nošovic), Hníkové doku-komedie (Nesvatbov) nebo Vojnárovo údajné léčení se skrze zpověď před kamerou, jak předvedl v Cinematerapii. Medvědí ostrovy se v porovnání s tímto dokumentárním „mainstreamem“ jeví téměř jako přízrak; nemají žádného hlavního protagonistu, nekladou otevřené otázky a v závěru divákovi nenabídnou očekávanou katarzi. Místo toho jej po celou dobu vyprávění nutí klást si otázky vlastní a z útržků informací, které se mu dostávají, skládat naznačované příběhy.

Statičnost, neměnnost a uklidňující všudypřítomná bílá barva tak mohou meditativní zážitek v krátkosti přetavit v pokojný spánek.

Struktura filmu je rozdělena do dvou narativních linií. V první z nich se režisér a jeho doprovod vydávají na sněžných skútrech na průzkum Medvědích ostrovů. Jeho posádku tvoří tři správci dané oblasti a stařec, který byl k výpravě přibrán jako pamětník vzpomínající na roky, kdy na ostrově žil se svým otcem. O průvodcích se za celou dobu nedozvíme zhola nic. Prostor jim je věnován jen do té míry, aby skrze ně byl demonstrován způsob přežití v extrémních podmínkách těžko dostupné polární stanice. Sledujeme je při lovu sobů, následně při jejich porcování, úpravě a konzumaci a znovu při lovení mořských živočichů a následné úpravě. Starcův příběh symbolizuje návrat do kraje dětství. Ten u něj vyvolává vzpomínky, které večer, když muži společně zasednou k jednomu stolu, mění v tok na první pohled banálních historek. „Takhle,“ ukazuje, „jsem si nasadil čelenku tetované ženy, která k nám přijela se svým mužem.“ Popisuje tak setkání s párem Čukotčanů, neboli ruských eskymáků. Z nesouvislého vyprávění o jeho dětství stráveném pastevectvím a otcově lovecké obživě si divák může postupně poskládat vlastní představu o dnes již téměř zapomenutém způsobu života. Režisér občas klade doplňující otázky, obvykle však nechává tok vyprávění i konverzaci všech mužů volně plynout a my sotva kdy vytušíme jeho přítomnost (tomu napomáhá i fakt, že stojí za kamerou). Divák se tak sám stává účastníkem výpravy a příběhů, které by jinak sám těžko zažil.

Medvědí ostrovy Druhá linie je mnohem abstraktnější a vyžaduje od diváka plné soustředění. Ryšavý zde vychází z dokumentů, které objevil na opuštěné meteorologické stanici. V nich nalezl hlášení, kterými její bývalí zaměstnanci komunikovali s okolním světem. Načtené různými hlasy je režisér propojuje společně se záběry opuštěné stanice a jejího okolí, čímž vytváří poetickou mozaiku složenou ze slov, emocí a vzpomínek. Krajina, budovy, místnosti zafoukané sněhem, ale i opuštěné předměty, jako je nástěnka s fotkou Lenina, tak znovu ožívají. Divák si na základě slov a obrazů postupně vytváří představu o životě na stanici a především si skládá dohromady příběh o rostoucím konfliktu mezi vedoucím stanice a jeho zaměstnanci i mezi zaměstnanci navzájem. Je už na divákově imaginaci, nakolik se pokusí opuštěná místa ve svých představách znovu oživit a zasadit do nich jednotlivé aktéry a situace. Autor tuto aktivitu nechává zcela na něm, neboť stylem jednotlivých záběrů snahám o oživení mrtvých, sněhem zasypaných míst příliš nepomáhá. Kde by pohybem kamery mohl dodat scéně na dynamice a podpořit tak dramatičnost vyprávění, jen staticky zabírá místa a předměty. Statičnost, neměnnost a uklidňující všudypřítomná bílá barva tak mohou meditativní zážitek v krátkosti přetavit v pokojný spánek. K danému účinku přispívá i monotónní zvuk větru doplněný hudbou skupiny DVA, která podtrhuje snivou atmosféru.

Medvědí ostrovy Ačkoliv režisérovým záměrem není uzavřít vyprávění jasnou pointou (dozvíme se sice, že posádka musela náhle stanici opustit, nikoliv proč), v závěru obě narativní linie symbolicky propojuje. Toto závěrečné sdělení není však něčím, co by divákovi dalo klíč ke čtení celého díla, neboť ono ani žádný jednoznačný výklad nenabízí. Co tedy má nebo může přinést? Chybné by bylo od snímku čekat informačně nasycený exkurz na Medvědí ostrovy, potažmo mezi zvyky jeho obyvatel a jejich historii. Film v tomto směru poskytuje jen kusé informace. Pokud bychom měli hovořit o nějakém praktickém přínosu, pak jím je zprostředkování možnosti podívat se na místa, kam se divák běžně nedostane. I v tomto případě by však bylo mnohem účinnější pustit si z některý z dokumentů National Geographic. O čem tento film tedy skutečně je a co může jeho sledování nabídnout, je exkurz do způsobu, jak krajinu Medvědích ostrovů a příběhy s ní spojené vnímá a interpretuje jeho autor. Jedná se o pohled velmi poetický a abstraktní, kde hrají zásadní roli pocity a vjemy. Ryšavému patří velké uznání za odvahu nehledět na srozumitelnost nebo atraktivitu, o kterou se ostatní české dokumenty někdy snaží až moc. Na místě je však upozornit, že se nejedná o dílo univerzálně srozumitelné pro každého, a proto ho doporučuji jen těm, kdo vědí, proč na takový film jít a co od něj očekávat.