Melancholia – (ne)normalita člověka v zrcadle smrti

Režisér a tradičně i scenárista v jedné osobě hovoří v souvislosti s Melancholií o inspiraci evropským romantismem a svém dosud největším přiblížení se filmovému mainstreamu. Trierova slova je však třeba brát jako obvykle s rezervou – přestože využívá kulis a rekvizit melodramatu a v pozadí svého snímku nechává zaznít Wagnerovu hudbu, nové prostředky nijak nesnižují kvalitu dotyčného díla ani jej nevyhošťují mimo prostor svébytné trierovské poetiky. Melancholia tak kupříkladu nepostrádá formální členění, v tomto případě do dvou částí, pojmenovaných dle hlavních postav – Justine a Claire. Především však Trier ani tentokrát neopouští svůj specifický vizuální styl, kombinující chladnou preciznost fantaskních zpomalených záběrů s drsným naturalismem scén snímaných ruční kamerou.

Lars von Trier je známý svou slabostí pro nevšední a silné ženské postavy, jejichž představitelky dokáže nadto dovést k (leckdy až překvapivě) pozoruhodným hereckým výkonům. Nejinak je tomu i v případě Melancholie, kde sesterskou dvojici hlavních hrdinek ztvárnily Charlotte Gainsbourg (Claire) a Kirsten Dunst (Justine). Zatímco u první z nich není (po nezapomenutelném vystoupení v Antikristovi) bravurní zvládnutí Trierem svěřené role žádným velkým překvapením, Kirsten Dunst hloubkou i šíří svého projevu nejspíš leckoho překvapila a také si z Cannes odvezla cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Nezklamali ovšem ani ostatní z dlouhé řady zkušených herců, kteří se v Melancholii objevují – většina z nich ovšem dostala vinou scénáře prostor jen v první půli snímku, odehrávající se během Justininy svatební hostiny.

Právě rovina samotného příběhu představuje asi největší novum ve srovnání s Trierovou dosavadní tvorbou – zejména pak nezvykle přímočará a předvídatelná dějová linie, nechávající ve svých stopách řadu nerozvitých nebo jen částečně zužitkovaných motivů (to se týká například vztahů mezi některými postavami). Celek vyprávění se zde ocitá ve službách ústřední teze, kterou ztělesňuje dvojice hlavních hrdinek. Co je oním těžištěm Trierova nového filmu? Stručně řečeno – kladné a záporné aspekty lidské (ne)normality. Melancholie jistě nepředstavuje režisérův pokus o natočení laciné směsi melodramatu a katastrofické sci-fi – její vysoce kontrastní dvojjakost je spíše nutným důsledkem Trierovy snahy demonstrovat fakt, že to, co za jistých okolností vnímáme jako nedostatek či slabost, může v jiných podmínkách představovat neocenitelnou přednost. Justine totiž coby reprezentantka „nenormálního“ člověka (stižena snad titulem evokovanou melancholií) nedokáže obstát v náročné sice, jinak však běžné společenské situaci (na vlastní svatební hostině), kde naopak vyniká její „normální“, tj. racionální a konvenční sestra. Druhá polovina snímku však toto schéma obrací naruby – tváří v tvář neodvratitelné záhubě v podobě blížící se srážky naší Země s planetou Melancholia je to Justine, kdo se s nastalou situací dokáže vyrovnat lépe a konstruktivněji.

Melancholia se jistě dočká rozporuplného přijetí – jinak by to ani nebyl Trierův film. Početnou skupinu jeho příznivců však jistě ani přes množství netradičních prvků nezklame. Opět si totiž budou moci vychutnat režisérův vytříbený vizuální styl, neutuchající snahu nahlédnout do skrytých a leckdy temných zákoutí lidského nitra i schopnost přimět obsazené herce k nadprůměrným výkonům. Ti, kteří nebudou závěrečnou scénu sledovat bez dechu, ale s pohledem upřeným na hodinky, si Triera a jeho nevšední filmy zkrátka nezaslouží. My ostatní budeme netrpělivě očekávat zrození jím ohlašovaného příštího projektu se slibným názvem Nymfomaniak.

Melancholia (Dánsko/Švédsko/Francie 2011)
Režie: Lars von Trier
Scénář: Lars von Trier
Kamera: Manuel Alberto Claro
Hudba: Kristian Eidnes Andersen
Hrají: Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt, Charlotte Rampling, Udo Kier
Délka: 130 minut
Premiéra v ČR: 26. 5. 2011