Moneyball: tak trochu jiné sportovní drama

Moneyball vypráví o generálním manažerovi Oakland Athletics (Oakland Aʼs) Billy Beanovi (Brad Pitt), kterému po úspěšné sezoně bohatší kluby odkoupí tři klíčové baseballisty. Na místo obvyklého nahrazení hráče za hráče se ale Billy rozhodne pro razantní přebudování týmu podle metody spočívající ve statistických výpočtech jednotlivé úspěšnosti baseballistů na určitých postech hry. Vysvětlit tento systém v několika větách není úplně snadné, navíc právě postupné poznávání této metody funguje jako jeden z nejdůležitějších a nejzábavnějších principů snímku.

Za hlavní téma Moneyballu by se tak dala označit Beanova urputná snaha prosadit novátorský způsob tvoření týmu, kterému nikdo ze zkušených matadorů v oboru nevěří. Oproti ostatním sportovním filmům zde vzniká jakýsi paradox, protože to, co Bean a jeho asistent Peter Brand (Jonah Hill) dělají, se zcela míjí s obvyklým jímavým příběhem o sportovním „srdíčku“ a tvrdému tréninku. Oni namísto toho usilují o matematický přístup k věci, který jim má zároveň zajistit, aby výdaje za platy hráčů nepřekročily rozpočet klubu. Chvílemi tedy Moneyball působí poněkud chladně, ale v jádru takový úplně není.

Proto zde existuje emocionální středobod vyprávění v podobě osobního příběhu zhrzeného hráče (Beana), kterému předvídali velkou budoucnost, již nebyl schopen naplnit. Jeho manažerský přístup k tvoření týmu tak vytváří alternativu, která mu říká, že veškeré zkušenosti hledačů sportovních talentů již nejsou potřeba. A protože Billyho zabírá kamera téměř po celou délku filmu, tak je pro kvality Moneyballu nesmírně důležité, že Brad Pitt se této role zhostil nadmíru dobře. Sveřepého Beana hraje v uvěřitelné civilní poloze a navíc do filmu přináší i element humoru, protože v průběhu celého snímku trousí jednu štiplavou (či nadnesenou) poznámku za druhou.

Jiný typ herectví, než jsme u něj byli zvyklí, pak předvádí Jonah Hill, který namísto obvyklého nadávání, fňukání a „fuckování“ prostě zadumaně kouká a občas pronese nějakou chytrou větu. Trochu to připomíná hraní s jedním výrazem tváře, ale Hill tak do celé struktury díla zapadá lépe, než kdyby se pokoušel o nějaký širší herecký rejstřík.

Vedlejší dějová linie s Beanovou dvanáctiletou dcerou působí jako nuceně vyhrazené okamžiky pro rozvíjení jeho citové stránky, aby nikdo nemohl tvrdit, že film je příliš matematicky strohý. Nakonec se ale přece jen ukáže, že jejich vztah měl své logické opodstatnění, protože v závěru krásně podtrhává jednu z klíčových myšlenek.

Největší část Moneyballu tvoří hlavně delší dialogové scény, které naštěstí nepostrádají švih a jiskru. Brad Pitt v nich často stojí jako pěšák sám v poli proti zbytku vedení Oaklandského týmu. V napjatých situacích si navíc vypomáhá trefnými glosami, takže většina dialogů obsahuje i krátké momenty odlehčení. Veliký podíl na tom, že se film plný rozhovorů nijak nezadrhává, mají jistě oba scenáristé, oscaroví tvůrci Aaron Sorkin (The Social Network) a Steven Zaillian (Schindlerův seznam).

Za dílčí nedostatek snímku lze považovat zaměnitelnou muziku, která vyvolává dojem občasné hudební kulisy, jež zní jako recyklace známých melodií, které už předtím někdo minimálně jednou (ne)nápadně předělával. Taková vada na kráse se ovšem dá u konverzačního filmu s mávnutím ruky přehlédnout (či přeslechnout). Nezanedbatelným faktem ovšem zůstává, že neznalost pravidel baseballu a potažmo celé organizace americké ligy vytváří občasný zmatek, a tak neznalým divákům uniká spousta důležitých detailů, což brání plnému prožitku ze sledování jinak povedeného filmu. Od výsledného hodnocení si tak můžete nějaké to procento odečíst či přičíst, jste-li náhodou členem lokálního baseballového týmu.

Moneyball (2011)
Režie: Bennett Miller
Scénář: Aaron Sorkin, Steven Zaillian (podle knihy Michaela Lewise)
Kamera: Wally Pfister
Hrají: Brad Pitt, Jonah Hill, Philip Seymour Hoffman, Chris Pratt
Délka: 133 minut
Premiéra v ČR: 1. 12. 2011