Na Ostrově svaté Heleny straší Laďa Kerndl v bílém nátělníku

Ladislav Kerndl a Pavel Bobek hrají tak trochu sami sebe v hudebním, formálně experimentálním snímku Vlastimila Šimůnka. Výsledek je však podivný mišmaš stylů – ani dokument ani hraný film. Není tedy divu, že divák odejde z Ostrova svaté Heleny zcela jistě s velice rozpačitým dojmem.
Pokud chceme pochopit, co stojí za mnohoznačností a stylovou nevyrovnaností Ostrova svaté Heleny, musíme se nejdříve zaměřit na profesní minulost jejího tvůrce. Vlastimil Šimůnek vystudoval filmový dokument na FAMU a doposud se živil natáčením filmů pro Českou televizi. Mezi ně se řadí dokument o životě krajánků v Banátu nebo Třináctá komnata o Laďovi Kerndlovi a Pavlu Bobkovi. Ve Svaté Heleně se pak své dokumentární tvorbou nabyté zkušenosti a kontakty rozhodl stůj co stůj propojit. Do hlavní role stárnoucího zpěváka Františka obsadil Ladislava Kerndla. Pavel Bobek zase ztvárnil postavu Františkova kamaráda, taktéž hudebníka, Gusty. Aby toho nebylo málo, František se vydává hledat svoji „ztracenou“ dceru právě do Banátu.
Ono vůbec celý koncept, kdy
tvůrce v jednom filmu spojí zkušenosti vycházející z reality
s fiktivním příběhem, nedopadá zrovna nejšťastněji. Na co je dobré,
když v archivních záběrech rozeznáme Láďu Kerndla v dobách jeho
největší zámořské slávy a Pavla Bobka spojíme s jeho nejslavnějšími
hity, když jejich skutečný život je o dost jiný než postav, které
představují na plátně. František je sice zpěvák, jehož nejlepší léta
jsou již dávno za ním, ovšem potýká se také s odchodem manželky a
útěkem dcery. Tedy s motivy, které ze skutečného Kerndlova života
rozhodně nevycházejí. Divák tak může být zmaten, nakolik film chápat
jako svého druhu dokument a nakolik jako hraný film.
Stejně tak ani dokumentární
styl snímání neslouží požadovanému vyznění. Zatímco do banátské
epizody, kde František objevuje místní kulturu a styl života, nepříliš
„pěkné“ záběry pořízené ruční kamerou docela pěkně zapadají,
zpátky v Česku již moc nefungují. Vůbec celá česká část se smrskává
do exhibování otravného dědka v nátělníku, kterým František rozhodně
je. Divák tak nemá příliš šancí se do jeho postavy vžít, nebo jí
dokonce fandit. Ukázkovou scénou je ta, kde si František zamaže košili od
pizzy z okénka (jejíž konzumaci mu v předešlé scéně jeho lékař
v podání rozevlátého Boleslava Polívky jasně zakázal). Jakmile zjistí,
že neví, jak si ji vyprat, a manželka mu po telefonu nedokáže dostatečně
poradit, jako umíněný harant ji vrazí do igelitky a za manželkou se
rozběhne. Nikoliv proto, aby ji odprosil a přiměl vrátit se domů, ale
proto, „aby už sakra přestala blbnout a šla mu domů vyprat tu
košili.“
Nezáměrně, ovšem přece, vysekává předešlý odstavec hold hereckému výkonu Ládi Kerndla. Na změnu profese to sice asi nebude, ale fakt je, že toho nesympatického, zdrchaného dědka mu docela dobře uvěříte. Pavel Bobek je především svůj a i to funguje celkem obstojně. Amatérský dojem tak často neplyne přímo z hereckých výkonů (i když i takové by se našly) jako spíš z kostrbatých dialogů, kterých je bohužel většina. Kostrbatá je také plynulost filmového vyprávění, konkrétně stylová návaznost jednotlivých pasáží (tedy Česko, cesta do Banátu, návrat zpět). Hlavní vinu zde pravděpodobně nese způsob natáčení. To začalo v roce 2005 v Rumunsku, pokračovalo v roce 2006 v Česku a vyvrcholilo až v roce 2007. Jeho rozvláčnost tak pravděpodobně zavinila, že se režisérovi nepodařil udržet jednolitý stylový otisk a tempo.
Co se také příliš
nepovedlo, je dostat do filmu fungující dramatickou linku. Příběh
Františka nemá žádné jasné sdělení a úsilí hlavní postavy je
v závěru naplněno vlastně docela nahodile a bez zjevného vysvětlení.
Divák si z něj tak odnese ponaučení, „že takový život prostě je,“
které by bylo poněkud nevýživné i pro televizní dokument, natož pro
celovečerní hraný film. Jistě se ozvou hlasy, že kritizovat Šimůnka,
který se pokusil natočit „poctivý“ lidský film na vlastní pěst
(rozuměj sehnal si dostatek sponzorů, jejichž zboží a značky cpe otravně
téměř do každé scény), je prvoplánové a příliš jednoduché. Možná
tomu tak je. Existují ovšem filmy podobného produkčního rázu, příkladem
za všechny nechť je Osmdesát dopisů Václava Kadrnky, uvedených na
letošním Berlinale, které se snaží o vizuální i myšlenkovou
vytříbenost. Takový Ostrov svaté Heleny rozhodně není.
Pokus o nízkorozpočtový experiment založený na obsazení několika známých tváří, pár líbivých písničkách a důsledném odkazování ku sponzorům, tak ztroskotal právě na těch atributech, které ho v myšlenkách tvůrců měly pravděpodobně tvořit výjimečným.
Ostrov svaté
Heleny (ČR, 2011)
Režie: Vlastimil Šimůnek
Scénář: Vlastimil Šimůnek, Andrea Bílková
Kamera: Richard Špůr
Hudba: Luboš Malina
Hrají: Laďa Kerndl, Pavel Bobek, Tatiana Vilhelmová, Zuzana
Slavíková, Iva Kubelková, Štefanie Táborská, Václav Táborský
Premiéra: 24. února 2011