Nauka o snech – noční můra, nebo krásný sen?
Papundekl a karton jsou vděčným materiálem nejen pro děti. Ve svém novém snímku přichází Michel Gondry, veleslavný klipař a tvůrce reklamních spotů, přesvědčit dospělé publikum, že i oni si můžou hrát jako děti každých pět minut na něco jiného. Jak tedy vypadá takový papundeklový film?
Michel Gondry je vizionář, kreativní člověk a provokující talent. Většina českého publika zná jeho práci v miniaturní podobě díky jednomu z mnoha reklamních spotů, které v průběhu své kariéry natočil, a sice střihem průkopnické reklamy na alkohol jisté značky. Ovšem tím nejviditelnějším proudem jeho tvorby zatím zůstávají hudební klipy, kterých stvořil něco přes padesát a řadí se k nim opravdu nezapomenutelné věci jako vizuální doprovod skladby Fell in Love with a Girl od kapely White Stripes; Bachellorete, Human Behavior nebo Yoga od Bjork. Spolupracoval s mnoha známými hudebníky; většinu jeho klipů si můžete prohlédnou buď zde, nebo zde, případně si zakoupit DVD nosiče s výběrem toho nejlepšího z jeho produkce a určitě nebudete litovat. Nicméně klipová a reklamní scéna nemůže zákonitě ve svých mantinelech udržet tvůrce, který na úkor své bezbřehé fantazie a tvořivosti postrádá jakýkoliv smysl pro konvenční vkus. A tak tedy namířil proud tryskající z jeho bezbřehé fantazie na stříbrné plátno a produktem budiž dosavadně uznávaný a cenami ověnčený snímek Věčný svit neposkvrněné mysli s dozajista hvězdným obsazením a zatím nejnovější film Nauka o snech.
Sám Gondry přiznává, že se inspiruje svými sny, a kdo si dá tu práci a zabředne na půl dne do vln internetu, zjistí jak v rozhovorech, tak v Gondryho vlastních výtvorech, že sny jsou jeho hlavní tematikou už od tvůrčích počátků. Nauka o snech by se tak vlastně dala chápat jako určitá okázalá projekce tvůrce do svého výtvoru a má tedy silný autobiografický prvek. Hlavní hrdina Stefan přijíždí z Mexika přes půlku zeměkoule do Paříže za svou matkou a hlavně za příslibem údajně velmi tvůrčí práce. Stefan je citlivá povaha, vnímá svět velmi zvláštním způsobem, prolíná se mu realita se sny, občas vnímá sám sebe ze svého snového televizního studia ráno v posteli, ale často se také naplno přenese do snu uprostřed bílého dne. Nicméně tento stav zde není vnímán jako něco špatného, s čím je třeba se vypořádat nebo alespoň smířit, naopak je to prostředek, který žene Stefana dál. Vyrovnává se tak s nastolenou situací v normálním životě, kdy přislíbená práce není ani náhodou kreativní a sousedka, do které se zamiluje, ho nechce. Stefanova postava je zde jakýmsi klíčem, 
který otevírá dveře k úplnému a totálnímu chaosu tvůrčí imaginace a samotného procesu tvorby. Zmatenost hlavního hrdiny je mimo jiné i ve způsobu, jakým komunikuje s ostatními. Má francouzskou matku a španělského otce, přičemž žil v Mexiku, tak blízkém USA, takže hovoří anglicky. Francouzština mu moc nejde, a tak občas říká naprosté nesmysly, proto raději mluví anglicky, ale kolega v práci umí také španělsky a Stefan tak neustále přepíná mezi jazyky a klame jak sám sebe, tak diváky. Divák zůstává občas nevěřícně stát (sedět) nad zběsilou kombinací reality a snových scén, kdy se velmi často sny urvou ze řetězu a stejně jako se to stává Stefanovi, i sám tvůrce Michel Gondry zvlčí a nedokáže svou fantazii spoutat.
Proto také zůstává jakási platonicko-milostná zápletka Stefana s jeho sousedkou Stefanií velmi v pozadí, všechny postavy, včetně Stefanie, jsou ploché jako pajduláci z kousků papírů spojených nýtky na provázku, co skáčou sem tam, jak se to zrovna v Gondryho hlavě zhoupne. Občas z filmu čiší určité sdělení, snaha ukázat divákovi i něco jiného než onen výtvarný výbuch, třeba když Stefanův sexistický a pozdně pubertální kolega z práce hodí televizi z mostu, protože mu žere celé
víkendy. Ale jde opravdu jenom o výjimky, navíc zde působící jako pěst na oko. Celý scénář je vlastně vystavěn pouze na snech a jejich konfrontaci s realitou, točící se kolem Stefana jako vzteký pes. Je škoda, že se Gondrymu nepodařilo dát scénáři nějakou formu a udat směr vývoji postav a že zůstal u svých klipových kořenů, pouze roztažených na celovečerní stopáž. Ano, film je vtipný, někdy dokonce výbušně vtipný, ale v kontextu celku jde spíše o jednoúčelovou zábavu, která má sice velmi zajímavou formu, ale chybí obsah, který by dal formě smysl. U minulého celovečerního projektu Věčný svit neposkvrněné mysli pomohl Gondrymu jeho kámoš, taky podivín, nicméně podivín méně výtvarný, ale zběhlejší v komponování sebezapletenějších dějů, Charlie Kaufman, a také to bylo hodně znát. Kaufman usměrnil Gondryho snové výtrysky a užil je jako prostředek pro pěkně ostrou filmovou pointu a neuvěřitelně pokroucený vývoj postav a diváckého vnímání celého filmu. U Nauky o snech ale právě toto chybí. Na rozdíl od snu prostředku je zde sen cíl, a to zřejmě tentokrát nevyšlo, i přes všechny ty krásné papírové lodičky s lesem na palubě a plastovou vodou kolem, samochodné plyšové poníky s pohonem na bázi nepravděpodobnosti, zhasínací zařízení s několika převody a přelety nad papundeklovým městem.
Nejde ani tak o celistvé dílo jako o slepenec jednotlivých nápadů, kterému se autor neúspěšně snažil dát formu, proto je Nauka o snech jednoznačnou volbou pro všechny výtvarníky, inspirativní podívanou a úsměvným odlehčením pro náročné diváky, ale co získává na jednotlivostech, ztrácí na celku, který padá tím rychleji, čím víc má celek nespojitých fragmentů, a těch je zde bezpočet.
Nauka o snech (The Science of Sleep)
Scénář: Michel Gondry
Režie: Michel Gondry
Kamera: Jean-Louis Bompoint
Střih: Juliette Welfling
Hudba: Jean-Michel Bernard
Hrají: Gael García Bernal, Charlotte Gainsbourg, Alain Chabat, Miou-Miou
Premiéra: 30. 11. 2006
